Plesání srdce mého trvalo jenom, dokud jsme v průlevu na lodi byli, ale jak jsme z lodí slezli, a do města vstoupili, přestalo všecko plesání, spatřivše zamazané, ouzké, z větší části nedlážděné, smradlavé ulice, plné psů, kteří žádnému nepatří. Ve dne to ještě k obstání, ale v noci. Ve dne ležejí na prostřed ulic, na největším slunci; může jeden padnouti přes ně, aniž se který hne; takť i v noci jejich štěkot a vytí protivné. Když jednoho o samotě dostanou, není s to, se jim ubrániti, poněvadž jak jeden začne štěkati, ihned množství jich pohromadě. Též i mnoho zde koček; v noci dělají takový povyk, že není skoro možná spáti.

Město jest kolem do kola vysokou zdí ohrazené, a při ní u vzdálenosti od sebe 30 sáhů vždy jedna věž. Turecké modlitebnice jsou velmi pěkné ode zdi; některé jsou na ten způsob, jako svatého Karla chrám Páně ve Vídni, ale mnohokrát větší mají baňaté střechy. Věží u oněch modlitebnic jest přes 600; některé velmi vysoké, ale ouzké jen jako sloup vypadají; některé jsou přes 40 sáhů vysoké: ale všecky na jeden způsob.

Když jsme sem přijeli, byli jsme v jakési vlaské hospodě, kdež jsme 14 dní čekati museli, až sultán přijel z cesty. Jak se navrátil, dostali jsme nový dům a naše peníze na čtvrt leta napřed. Místo k zahradě, kterou zakládati budeme, jest u našeho serailu (hradu císařského), nepohodlné, kopec veliký; na polední straně jeho stálo přes 100 domů, které museli se odstraniti, z nich pozůstalé ještě zdi stojí: jest 25 jiter velké. Budeť velký náklad a mnohou práci státi. Právě nyní rejsuji k ní návrh; za 6 hodin budu hotov, pak začnem dělati. Já doufám, že budeme s jednou zahradou brzy hotovi. Ovšem, že jich máme ještě potom mnoho, ale mě se zdá, že zakládání jich nás nedojde. Nám se zde nelíbí, všecko jest velmi drahé a daremné; víno jest laciné a dobré, ale pivo drahé a špatné. My jsme v našem domě jako v klášteře. Obýváme jej tří: pán můj Sester, já a kuchař. Kam jíti nemáme. Ovšemť jsou zde známý: kupci jsou Češi a Němci; ale máme k nim daleko, a mezi Turky není žádného vyražení.

Turkyně chodějí všecky zakrytým obličejem, tak že není jim než oči a něco nosu viděti. Na nich jest všecko od hedbáví a od zlata; nehty u rukou mají červeně barvené. Oblek jejich: široké spodky, širší oných, co viděti u nás na hercích, kteří po provaze tancují, hedbávné, aneb z kartounu. Pak mají na sobě sukni jako tuniku; jest ve dvě pole, v zadu jedna, a napřed jedna, a vejpůl jsou opásány skvostným šálem, a pak teprv plášť, a přes hlavu roušku (šleier), jenž jest buďto z floru, aneb z tenkého batistu: na nohou safianové žluté botky, a přes botky pantofle. Když jdou někam do sednice, nechají pantofle venku, a jdou jenom v botkách, které žádných kram-ileků nemají.