str. 208
piášku dostalo, nemá se již vejprasku obávat. Kdo ku př. proces prohrál, kdo se se ženou ošidil, kdo čímkoli tak dopálen, že by z kůže mohl vyletět — jen trochu prášku, a místo zármutku a zlosti bude se smát. Hostům na svatbě jen se trochu prášku v polívce dá a všichni budou samý smích. Slovem pak na celém světě nebude ani jediného kyselého mrzouše.« (Opsáno z pouličního plakátu s vyobrazením rozesmaného muže a plačící ženy.) I. Lůzum.
Má-li člověk velký krk aneb vole. Když některý člověk umře, vem Černou pentličku, otoč ji umrlci okolo ruky pravý a nech ji přes noc tomu umrlýmu. Pak ji obtoč na ta místa a vem ruku tomu uinrlýmu a pohlaď ta místa třikrát — jak slunce vyjde — ztra-tějí se a sejdou. (Z Kobylis). IE. Stránský.
Aby byli pěkné koně. Chyť do sv. Jiří krtka živého a zaklop ho do nového hrnka — krajíčkem chleba ho přiklop — a zakopej v masteli pod práh, ať koně přes něj chodí, budeš mít koně pěkný •a tlustý. (Z Eadvanov u Milevska). V. Dvořák.
Rozprávka o soudném dni. Jeden od malička v tatranských salašech vyrostl valach, jehož byl v neděli bača do městečka pro dohán (tabák) a pálenku poslal, jda při kostele, vešel do něho. Kazatel v témž kostele právě o soudném dni kázal, a ten plamen, nímž svět hořeti, a tu úzkost, strach, jenž tehdáž všech lidí obklíčí, tak živými barvami maloval, že valach nad tím ustrnutý a předěšený, pořád z kostela ven utéci chtěl, dychtivosť však o tom dni soudném a o té hrůze ještě více slyšeti předce ho do konce v kostele zadržela. Jak ale uslyšel amen, nevzav ani dohánu, ani pálenky, rovno z kostela, jak jen mohl, na salaš zpátky běžel a jen co k němu, sotva ducha popadaje, doběhával, z daleka na baču volal: »Juro bača, pakuj preč z koliby kotel, putěry, čerpáky a všecko, všecko, nebo jak jsem v městě počul, hned soudný den budek Bača ven z koliby hlavu vystrčiv, hrubým hlasem odpověděl chladně: »Ba, veť keď i bude, to len tak přejde jako hrmavica.* R.Č.
*Věčně stonavý. Pořekadlo: Vždycky kronky, nikdy zvonky, t. j. pořád stůně, předce neumře. V. D. Lambl.
*O štíru. Jest rozšířena mezi lidem českým pověra o štíru, jak svědčí přísloví: »Od hada k doktoru, od štíra do hrobu,« ale lid má, jak jsem se přesvědčil, o tomto zvířeti velmi neurčitou představu. Někde nazývají štírem neškodnou krtonožku (Hradecko); jinde mi bylo řečeno, že »je to větší než rak, bývá to na poli a divně to cvrliká, že je to slyšet od dálky. Ale on by ten chlapec přeci na to moh' šlápnout a měl by z toho smrt. Tak se musí člověk o to starat v čas«, pravil mi člověk, jenž na to chtěl udělat jakousi pasf.
Jan Milota.
|
|
