jest veršovaná útěcha pro vdovu po Štěp. Holomučanském, složená od lměze-exulanta Adama Klementa Plzenského, žijícího původně taktéž v Altenberee.

Spisek tento dal hy se zahrnouti do skupiny: »Deset pohřebních kázání, v shromážděních církevních učiněných«, již uvádí Martinius ve své »Obraně« (str. 435), z nichž však známe jen některé, jako: Kázání pohřební při průvodu mrtvého těla uroz. a statečného rytíře p. Bohuslava starš. Kuta z Dirného (1630), Kázání p&hřební při poctivém průvodu mrtvého těla Troila Hagiochorana (1631), Vzáetná pohřební pamět mládence poctivého Jana Jindřicha Promnitce (1631) a Kázání pohřební pí. Ludmily Kubieové (1630); dále zmiňuje se Kleych (Kancionál 1717, str. '44) o Písních pohřebních při pohřbu Melichara Haldiusa z Neuenperka (1631), Jung-mann (V., č. 1061 e) o kázání při pohřbu jednoho českého studenta a týž (V., č. 1063) o Pohřební památce Jana Cernovického z Libé Hory. Jak z tohoto výčtu patrno, nejsou dosud všechna Martiniova pohřební kázání známa, nebo ona kázání, jimž dal Martinius společný název: »Sedm listů apokalyptických* nespadají do této skupiny. Spiskem: »Palma vždycky se zelenající* dostáváme se o krok blíže k rozřešení otázky těchto desíti neurčitých pohřebních kázání.

Toto pohřební kázání jest důležito v mnohém směru. Ukazuje na př. na poměry a vztahy, v jakých byl Martinius, stejně od jedněch milovaný, jak od druhých nenáviděný, k mrtvému, čili praví nám jasně, že byl Štěpán Holomuěanský pravoverný luterán, shodující se a souhlasící s náboženskou politikou Martiniovou, což jest pro posouzení všeobecných poměrů mezi českými exulanty v Sasku, kdy jedna strana bojovala pod heslem »Pro Martinia« a druhá pod heslem »Proti Martiniovi«, velice důležito. To platí i o knězi exulantu Adamu Klementovi Plzeňském, o němž se zároveň dovídáme, že ještě r. 1635, patrně v Altenberku nebo v Drážďanech, žil. Dále jest tu nakupena řada životopisných zpráv, jichž jinde nenacházíme, zvláště o mládí a studiech Štěpána Holomučanského a o jeho životě a osudech v exilu, jež zasluhují, aby zde byly otištěny.

Martinius učinil své kázání na slova žalmisty: Spravedlivý jako palma kvésti bude a jako cedr na Líbánu (92, v. 13) a věnoval je: »pobožné a šlechetné matroně paní Salomeně Holomučanské, paní kmotře své zvláště milé« a jediné pozůstalé dceři Barboře, těše obě výroky Písma. Svou předmluvu zakončuje 25. března 1635 takto: »A tak oslad čujte sobě los Váš a na Boha se cele spolehněte, neopustiť Vás sirotků, ale bude s Vámi: mezi tím vzbudí vám i mezi lidmi patrony dobré a dobrodince milosrdné, kteříž pro upřímnost a lásku p. manžela Vašeho nepromění srdce svého a ne-odvrátí mysli své; čehož abyste při mně, kmotru Vašem upřímném,