Štěpána Holomučanského a rodiče kouřimského, na vás velmi laskavého, kteréhož to Pán Bůh s vámi, moc maje nad všemi námi, skrze smrt časnou rozloučil. Tím příkladem vás vynaučil, že manželkám muže dává, moci sobě zachovává, aby je zas mohl bráti, vdovy jiným mužům dáti: mužům též ženy poctivé, ve víře a lásce horlivé, bere a dává jim krásné panny aneb vdovy časné. Čímž patrně ukazuje, a moci své potvrzuje, že sám, co chce, kdy chce, činí, žádnému křivdy nečiní. Protož nechte naříkání, pláče, přílišného lkaní. S Jobem trpělivým, sprostným a v svém životu nelhostným, rcete: Bůh mi dal, vzal zase, v tomto truchlivém smutném čase a z pohostinnosti dlouhé, v níž snášel nemoci mnohé, vyňav z té zdejší bídnosti, uvedl do věčné radosti. Vy tedy pláče, kvílení a zbytečného úpění zanechte i s dcerkou milou, ctnou, cvičnou a ušlechtilou. Plně hleďte povážiti, k srdci svému připustiti, že jest všechněm uloženo, cílem jistým vyměřeno, aby jednou umírali, a z světa vykračovali. Vůlí Otce nebeského těšte se času každého, že ta jistá vůle hýla, aby všechněch bíd sprostila manžela vám rozmilého, Bohu i církvi věrného, již žádný nemůž zrušiti anebo jí odepříti. Těšte se i láskou Boží, kteráž v lidech dobré množí, tou se Bůh vdovám pobožným i sirotkům též nábožným zamlouvá a zakazuje, lásky své k nim dokazuje. Vdovám za jejich ochránce, sirotků otce, obhájce, upřímně, věrně se staví, jakž David v žalmích svých praví, vdovu sirou Sareptánskou Judit, též i Sunamitskou neopustil v jich soužení a v žalostném ovdovění: takt vás s dcerkou neopustí, aniž co více přepustí, než byste mohly snášeti, v pohostinnosti trpěti, nýbrž kdo by vdovy trápil a sirotkův při převrátil, neujde pomsty od Boha, o tom svědčí písma mnohá. Naposled těšte se také, bez překážky všelijaké, že se s manželem shledáte, i dítky své uhlédáte s jinými vyvolenými a Pánu Bohu věrnými při tom veřejném vzkříšení, v němž složeno potěšení i těl našich oslavení, v věčný život uvedení, kdež budem Boha chváliti, velebiti a slaviti, v Trojici požehnaného a v podstatě jediného, na věky bez umenšení, neb ňákého proměnění. Amen, ať se to tak stane, potvrď vinše, Kriste Pane. Kněz Adam Klement Plzenský.

Úmluvy, smlouvy, které v minulých dobách zprostředkováním úřadů náš český lid mezi sebou uzavíral, jsou dokladem jeho zbožnosti, upřímnosti a pravdomluvnosti. Tyto zaprášené listin? smluv svatebních vypravují nám též kus venkovského života: tu-