Mimo smlouvy byly též sliby: Milenci si navzájem slíbili, že budou nějakou dobu na sebe čekati. Takové umluvení mělo právoplatné následky.

Tomu nasvědčuje spor dcery hejtmana panství Kychmbur-ského panny Ludbnilly Grigarové, která dne 20. března 1749. »se tímto přiznávám, že chci a beze všeho nucení můj nynější svobodný paunenský stav žádným jiným proměniti, jen s panem Karlem Bědou, na kterého já taky, poněvadž ještě s takovou službou, s kterou on by mně mohl obživiti, nestojí, tak dlouho v mém svobodném stavu pozůstávati, nýbrž i žádným jiným změniti nechci a nemám, anobrž na jeho štěstí, když by on takou službu měl, co by mně jen kus chleba dáti mohl, čekati budu a se tímto tomu konci a cíli mou vlastní rukou podpisuji, vše věrně a upřímně.« Běda byl již r. 1751 listovním na panství, tedy v postavení, že mohl ženu vyživiti, ale k sňatku s Ludmillou neměl chuti a mocní přátelé jeho byli mu nápomocni, aby se sňatek neuskutečnil. Proč?, není známo.

O společenských a soukromých poměrech židů a jich rodin na Ryehmbursku není mnoho zpráv. Tomu nelze se diviti, poněvadž obyvatelstvo (alespoň na venkově), žida na blízku netrpělo. Žid jsa takto sám na sebe a své soukmenovce odkázán, nesvěřil se nikomu o své domácnosti a žil zcela odloučeně pro sebe.

Vyšší liřady vydaly r. 1726 nařízení, »že, ano se židovstvo jak v krajích, tak v městech daleko přes onen, témuž za předešlých časův dopřány počet a sice tak rozmnožilo, že pro téhož množství, jak sama sebe v živnosti a obchodu, tak i publicum obtěžuje* — nařizuje se u židů obmezení stavu manželského.

Jen prvorozený syn může se na rodinný majetek přiženiti; je-li více synů, bylo ostatním povoleno jíti ze země, kdykoliv a kde by se chtěli osaditi, tudáž za cizí židy držáni budou. Jsou-li v rodině židovské jen dcery, mohou se v zemi, aneb do ciziny provdati.

Kdyby ži'd, buď kdo buď, proti této zapovědí jednal, budiž mrskán a ze všech dědičných královských zemí vypovězen.

Zemře-li prvorozenec, nebo že se ze země vystěhoval, aneb se na cizí rodinný majetek přiženil, nastoupí druhorozenec atd. v práva prvního.

Že se takovéto obmezování ženitby židům příliš nelíbilo, jest pochopitelno a proto diviti se tomu nebudeme, jak se židé vyna-snažovali, aby nařízení to zmírněno bylo. Již tenkráte měli u dvo-