Sou tam louky a pole. Sou tam troje hranice: k Janovicům roženecký, dolů k strachojovu kunštálský, na horu imramovský; říkají tam: »Louěný.«

Za starejch časů byli dva milenci, a nesměli se vzít. Voni se zařekli, že jeden vod druhýho nepůde. Tak, dyž to trvalo už dlouho a pořád byli tak pronásledováni — rodiče im to nechtěli dovolit — tak se ujednali, že si udělají smrť. Tak ten si vzal pistolu, a šli tam do toho místa. No, a tam špaeirovali dolů, zhůru. A dyž už to trvalo dlouho, zase se tam jeden člověk na ně hlídal, co budou dělat. Myslím, že si dali s Bohem, podali préj si ruce; a von vytáli pistolu a střelil do ní, a v tej chvili zas do sebe.

Tak vod tej doby říkají tomu místu: »Loučný«, ze se tak smutně loučili. To se stalo skutečně — dotvrzovala Jos. Kom-potková.

Za zahradama je ve Švarcavě ve vodě místo, de se voda stáčí, tuze hliboký, nem'á žádný dno, »Kotkovica«. Éíkali tam >n Kotků«, myslím vod toho se říká: »Kotkovica.« Děvečka Kotkova na Velký pátek prala šaty, a nechala jidla v poledne a popadla putny a běžela s nima k tej »Kotkovici« máchat.

Dyž tam přišla, voda byla rozdělená na dvě strany — ale to préj byla jistá pravda, bábinka říkávala — podbtýká Jos. Kompot-ková. A byly tam schody a voda pryč; tak se dívka pustila po těch schodech dolů.

Dyž přišla pár schodů dolů, tak se to za ňou zavřelo Tam přišla na šero, na takovou pěknou, zelenou louku, a díycky říkávala, že tam nic iného neviděla, jen takoví ftáci, straky; tak pohrubý jak holuby, černí a bili sou.

Celéj rok až do Velkýho pátku tam musela bejt. Takej tam přišla do takovýho; místa, jako hrad préj to bylo, do jednej setnice. Tam byla taková velká tabula v prostřed setnici, a tam seděli vedle tej tabule takoví černí páni. Leželi na rukouch na tabuli. Vona se tak chvílu na ně dívala. Jeden podzdvih hlavu a povídal: »Už je čas!« Jeden mu vodpověděl, že není ešče čas, a zas položili hlavu. A vona šla votadl pryč a vyšla ven a putny sebou vzala. To stálo, jak to postavila. A přišla dom, votevřela dvéře a voni zas jedli. A vona povídá: »Bože, vy ešěe rte? já už sem šaty vymáchala a vy ešče íte.« A voni jí povídali: »Bože, copak povídáš? Dyť ty už seš rok pryč.« Seci zůstali na ni hlídat a se tomu divili. A vona, že to není pravda, že dyť jen tam byla chvílu. Voni se jí ptali, že co jedla; a vona že nic, že se jí ešče nechce jíst. Vyptávali se jí, kde byla, co viděla, jak se tam dostala. Tak jim to vypravila. Ale nebyla dlouho živa.