Kat sleze a mečem proseká díru, t. j. odhrne klest, jenž na jedné straně byl pouze přistaven. Biřic vejde dovnitř a řekne: »Kam jsem se postavil, tam stojim, pozdravení jsem nedal, ale k němu se strojim: Pozdravil pacholek děvečku včera, že mu dveře h komory vodevřela.« A hned na to volá na krále: »Pane králi, já sem si tam zapomněl psaní, co jsou v ňom ty naše holky zazna-menaný.«

Král poručí písaři, aby mu podal žádané psaní. Písař sleze s koně a donese biřici složený list papíru. Biřic jej rozloží, ale hned pozná, že to není pravé psaní, neboť volá: »Pane králi, to neni to psaní, co jsou v ňom ty naše holky zaznamenaný, tady jsou ouje-vecký holky zaznamenaný.* A hned jim dá jméno: »V Oujevei sou dlouhý hony, že mají ty holky všechny křivý nohy.« A znovu žádá © pravé psaní: ale ani teď mu ho nepodají. Vždyť již volá: »Pane králi, to není to psaní, co sou v ňom ty naše holky zapsaný, tady sou díobravecký holky zapsaný. V Doubravce je pohodnice, že jsou ty holky jako holubice.* Takovým způsobem dá jména děvčatům všech sousedních vesnic. Někdy jsou jména ošklivá. Takové jméno způsobí ovšem mnoho smíchu, ač často i nepřátelství mezi ehaaou jedné a druhé vesnice. Naposled dostane biřic psaní, kde jsou ty jejich holky zapsaný, a nyní mu nastává úkol o každié z nich něco propověděti čili dáti jí jméno. Biřic se omlouvá, že snad to neřekne dobře. Praví: »Náš pan král chce vědět, kolik tu má holek, ty já mu chci všecky pověděti. Dyť sem je musel tři neděle v hlavě nositi, a to si můžete, pane králi, mysliti, že sem musel moc zkusiti, a že má hlava musela moc študírovati. Já jsem biřic jako kvítí, mi se tady v Oujevei jedna holka líbí. Tu já chci si namluviti a s ní eště dnes tancovati.«

Král: >;To se tě ta česť eště nemůže státi, musíš nam o našich holkách píseň složiti.«

Biřic: »Já vás musím, všecky panenky, eště jednou přivítati a vam vaše jména (j)menovati.«

A nyní nastává doba, na kterou se dívky těší v naději, že se jim dostane pěkných jmen. Pěkné jmerio je každé ke cti, ale ošklivé jí přivodí mnoho posměchu. Odtud ta snaha při obcházení, že každá hledí pokud možno více peněz dáti, neboť chlapci dávají jména především dle toho, kolik jim která zaplatila. Jména se dávají aejvíce dle osobních vlastností dívky.

Než slyšme již biřice: » Pudem prvně přes cestičku, až k Rej-ňáčkom do dvorečku; tam se pozastavím, a o tej jejich cerušce vam něco povim: U Rejňáčků na dvoře je rybníček, že se ta jejich dceruška usmívá jako měsíček.« Jemu však záleží na tom, že jest pravda, co řekl. Dosvědčuje se ihned rychtáře: »Baskorda bedle Vukálu šlakem posrdárum, perdije, pane lychtář, neni-li to pravda?« Eychtář: »Ano je pravda; kdo svěěí, lhář věcí, kdo nesvěčí, eště věcí.