Od zámku Kratochvíle táhne se nyní rozsáhlá louka, čtvrt hodiny dlouhá směrem k Netolicům. Na místě tomto stával dvůr Leptáě jménem, jejž Krčin zrušil, a na celé této prostoře založil rybník téhož jména, který později byl vysušen a v louku proměněn.

Na místo zbořeného dvora Leptáče, dal jižně od něho na mírném svahu postaviti rozsáhlý dvůr, jejž ke cti pána svého Petra Voka z Rožmberka nazval Petrův Dvůr. Lid však již na samém počátku začal mu říkati Červený Dvůr. Obě jména udržela se dosud.

Směrem jižním od Netolic, je mlýn Brusný, vystavěný též Krčínem a to za tím účelem, by se v něm slad mlel.

To jsou památky na Netolicku, svědčící, jak Krčin dbal dobra, pohodlí a zábavy svého panstva. Však i v paměti lidu našeho žije dosud jméno Krčínovo, ale ne právě v milé upomínce. Při zmínce o něm, povzdychnou si: »Pane Bože, to byl ukrutný člověk, ten musil být zlým duchem posedlý*. Jako všude, kana sahala moc Krčínova, tak i u nás zachoval si ů lidu smutnou pamět. A pověsti, jež se v lidu o něm zachovaly, jsou téhož rázu. Jeho ukrutnosti a nelidskosti vzpomíná zde v Netolicku pověst, že blíž Kratochvíle prý postavený byly čtyři šibenice, které stále v činnosti byly. Tak prý nuzného robotníka, jehož žena byla v šestinedělích, a který z hladu pro ni chytil koroptev, dal oběsiti.

S městem Netolicemi žil v tuhém nepřátelství, jehož příčina je neznámá, jehož však důkazy z obou stran byly znatelné. Tak vzal

Netolicům právo vařiti pivo a dal je Lhenicům, sousednímu to městečku. Chtěje pak co nejvíce zničiti Netolice, jal se kopati ód Lhenic ku Bavorovu stoku, která měla Netolicům odváděti vodu. Netolice také ovšem hleděli spláceti toto nepřátelství Krčínovo. V zášti k němu podplatili písaře Demídka, který uvolil se Krčina se světa sprovoditi. Skutečně také učinil prý na něj vražedný útok s dýkou, když tento ubíral se na posvícení k Malovci do Eadomilic. Však útok se nezdařil a Krčin byl jen lehce zraněn.

Na oné stoce, již dal Krčin kopati, by Netolice vody zbavil, všecku práci, jak jeho obyčejem bylo, inusili vykonávati robotníci. Při této nucené práci byli panem regentem tak nelítosně týráni, že pamět toho ďosud v lidu žije. Stoku onu po dnes jmenuje Kr-čínkou a vypravuje, že za trest svých ukrutností musí ji Krčin orati, popoháněn jsa čerty. Ba mnozí prý i spřežení toto viděli. Čerti při práci švihají Krčina dlouhými řetězy, vzájemně se povzbuzujíce slovy: »Lupni Krčina, až řetěz uletí!« To jsou doslovné pověsti, jak si je lid vypravuje na Sedlčansku, Oběnieku a na Třeboňsku.