času: »Ach milá krásná, kdyby bylo možná, aby jsme zase mohli mít, co jsme měli!« Tak jednoho času přišlo po všech kupcích, aby šli na moře, že je tam zboží, aby to neutonulo, aby ho rozebrali, a ta krásná povídala: »Pantáto, nechodějí nikam, není peněz na cestu,* ale on si nenechal bránit, sebral, kde co mohl a šel na cestu. Když tam přišel, všechno zboží bylo pryč, už nedostal nic. Šifář neb pán od toho šífu mu řek, aby se nestaral, že co nejspíš mu ňáký zboží zaopatří. Když domu přišel, krásná mu povídala: »Já sem jim řekla, aby nechodili, že nic nepořídějí.« Tak zase v krátkosti přišlo psaní, že je tolik zboží na moři, aby se vydal na cestu. Krásná ho zase zrazovala, aby nechodil nikam, ale on přece jel, přišel na moře, zase nic nepořídil a přišel domů z práznem a ještě na tu cestu skúsil hladu, když neměl peníze. Než ale ještě domu přišel, tak na té cestě se blížila na něho noc a on nevěděl, kam se má obrátit, tak přišel do jednoho lesa, byla velká tma, neviděl cestu před sebou, až popošel dál, tak ono se před ním míhalo nějaké světílko a on sobě povídá: »Buď je to ňákej duch, a nebo co je to,« a on pořád šel po tom světlu a světlo šlo pořád před ním, až přišel k jednomu zámku. Když přišel na první schody, byly tu jedni dvéře a oni se sami od sebe odievřely. Když vešel do pokoje, svíčka byla na stole roužnuta, ale žádný tam nebyl, on ale se hned posadil a myslil si, kdyby bylo tady něco k večeři, to bych si požácb. Po nějakej chvíli, ono to začlo po pokoji šumět jako s papírem a začlo se prostírat na stůl a žádnýho neviděl, byla dobrá večeře na stole. Když se ponajed a napil, začlo to strojit pro něj postel a vystlala se ta nejpěknější postel a žádného neviděl a žádného neslyšel. Tak když se vyspal, ráno když byl den, zase to šumělo po pokoji a přineslo mu to snídaní. A on si povídá sám sobě: »Ničko sem se najed, jen aby se mi nic nepřihodilo,« a myslel si, kdyby věděl, že by ještě tak dobrej nocleh tam měl a dobrý jídlo, že by tam ještě jednu noc vostal a vzal knížky z kapci a modlil se, a když se pomodlil, šel na předsíň a viděl venku pěknou zahradu. Vzpoměl si ihned na jeho krásnou dceru, že mu povídala, než šel pryč, aby jí přines pěknou kytku, sebou, až se zase navrátí domu. Tak on šel do tý zahrady a bylo tam tolik květin od rozličných barev, tak on vyndal nožejček a začal řezat od každý sorty něco. Přišel k jednonm jabloni, on tam ležel velikej drak a ten drak mu povídal: »Ty tu kytku odtut neponeseš; až půjdeš domu, já ti dám sám kytku pro svou krásnou.« A řekl mu ten drak: »Di nicko nahoru a sedni sobě, přinese se ti tam zase jíst,« a řekl mu ten drak, jestli mu to udělá, oč ho bude žádat. A on řekl, jestli bude možná, že ano, tak musel tomu draku podat ruku a on mu všechny drápy na ruce vytiskl a povídal mu: »Ničko di nahoru a buď tam, až já k tobě příjdu.« Když ale přišel večer, drak tam k němu přišel a ptal se ho, jak mu to jídlo chutnalo. On že dobře a děkoval