mu svýmu kamarádu a povídal mu: »Ničko di k tomu mlynáři a pověz mu, co se z jeho křivopřísežnou dcerou stalo a z jejím miláčkem a žádnému toho netaj, čeho jsi byl svědkem. Ten skutek vostane všem do soudního dne v paměti a po celej vlasti budou ty 2 byliny rošt, nebude jedna bez druhý vždycky pospolu, a mým rodičům odevzdej toto psaní a s tebou se loučím a za upřímnost a lásku ti děkuju, vícekrát se neuvidíme, až někdy na věčnosti. Na znamení lásky ti dávám prsten, který mně někdy býval milý. Já mou vlast opustím a vícekrát se do ní nenavrátím, měj se dobře,* a dal mu políbení a odešel pryč a v krátkém čaše byl přes hranice a více nebyla o něm památka. Konec povídky o bylinách a jejich moci. Vyprávěl dědeček Jan Kašpar r. 1880.

Kdo najde 41upenatý jetel aneb 5, 61upenatý a někomu do šatu zašije, aby o tom nevěděl, bude míti štěstí ten člověk, který ho nosí zašitej. Taky který člověk ho má při sobě, kdyby ho někdo chtěl omámit s ňákým věděním, ku příkladu komedianti, tak ten člověk všecko vidí, s jakým spůsobem to dělá a co je to a tak ho nemůže žádný ošidit. Jako v Klatovech přec se taký mněl takový kousek stát za starých časů, přišli anebo přijeli komedianti do Klatov a dělali tam komedii, natáhli si provaz na Černou věž, dali jeden konec a druhý dali na dům, kde stojí jesuitskej kostel, nebo máš vědět že než jesuiti do Klatov přišli, že od apatyky až nahoru, co stojí jesuitskej kostel, byly domy a t3^ všechny domj koupili jesuiti a stavěli kostel a kolej a klášter a seminář a ty domy, eo na těch místech stáli, všecky rozbourali, tak když to komedianti ten provaz natáhli, to si můžeš pomyslit, jaká to byla vejška, nebo ten dům byl vysoký a na vršku stál tak jeden komediant, vylez na ten provaz a dělal komedii a lidi se na něj dívali. Bylo to ve všední, tak šla jedna děvečka a našla kus jetele a měla v ňom taký ňákej jetel, že musel mít víc lupínek než obyčejně má, tak ona si povídala: »Na co pak se tady ti lidé koukají,« tak ji povídali lidi: »Diť vidíte, jak komediant chodí po provaze, dělá ko-medii« a ona přec se jim dala do smíchu: »Co pak sou ti lidé blázni anebo sou slepí, diť na provaze nechodí žádný komediant, diť to chodí kohout,« a jak to ta děvečka řekla, hned ten komediant spad z toho provazu dlolů a bylo po ňom. A potom už vícekrát už nesměl žádný komediant tak vysoko dávat provaz. Tak vidíš, když tenkrát na to věřili, tak taky snadno uhádli, cg taky děvečka naá v koši á proč komediant spad dolu. Taky lidi říkají: »Šťastný oči, kteří ho viději,.nešťastní ruce, kteří ho trhají,« a proto taky vět* ším dílem žádný ze sprostých lidí žádnýmu komediantovi nic ne-