V největším vzteku zvolal voják: »Vy se mnou provozujete ďábelské čáry a ukradli jste mně mou lampu! Za to budete pykatU Martin, který se zatím byl vzpamatoval, odpověděl klidně: >My neprovozujeme žádných čár, nejméně pak ďábelských! Také my vám lampu neukradli; neboť, jak jste viděl, od vašeho vstoupení do světnice ani jsme se s místa nehnuli. Zázračnou tuto událost vysvětliti sobě neumíme: my sice viděli, kterak jste lampu sundal, ale my neviděli, aniž víme, kterak zase na svém předešlém místě se octla.« ,

Švéda ještě jednou vystoupil na stůl, sundal opět lampu, ale nevysvětlitelná událost se opakovala — v málo minutách lampa zase visela na předešlém místě. Tu pojala vojáka náramná hrůza, vyrazil ze sebe skřek: »To ďábelská hra!« odkvapil pryč.

Manželé hleděli na sebe v němém podivení. Jako primrazení seděli, a teprv když venku povstal hrozný hřmot zbraní, nabyli síly, aby se vzchopili a vyšli ven, kdež k novému leknutí svému spatřili, že hoří už celá vesnice i sám jich dům, jejž byli právě opustili. Co nejrychleji pospíšili s ostatními sousedy do blízkého lesa, neboť na zachránění majetku nebylo ani pomýšlení, a každý mohl Pánu Bohu děkovati, zachránil-li holý život.

Vesnice byla úplně zkažena, i minulo drahně let, nežli na jejím místě povstala nová osada. Zároveň zkaženo bylo ještě dvanáct jiných vsí toho okolí. O zázračné lampě, ačkoli později bylo po ní usilovně pátráno, nenalezlo se ani stopy. Budiž však připomenuto, že pověst vypravuje o této podivné lampě, že byla dědičnou v rodině Kyšických, majíc tu vlastnost, že zůstávala v držení jenom opravdu poctivých lidí; kdykoliv se dostala do rukou člověka, jehož čest nebyla beze vší úhony, ihned mu zase zmizela. Proto zmizela Švédovi . . .

U vesnice Zruče, při samém lese leží veliký Drahotinský rybník, k němuž pojí se pověst: Žil ve Zruěi zámožný sedlák Kašpar, který měl netoliko dům a pole, ale i mnoho peněz a hezkou dceru. Což divu, že Růžena měla dosti nápadníků, všickni zámožnější synkové selští snažili se o její přízeň! Ale náhledy a obliba otcova a dceřina nesrovnávaly se spolu, což ostatně není nic nového a často se opakuje.

Otec naklonil se přízní svou bohatému blikavému Vítovi, Růžena zase milovala chudého sličného Jarolíma. Následek toho byly ustavičné spory. Růženě byla matka již před dvěma lety zemřela, i byla jediným dítětem otcovým; nemajíc tedy odnikud podpory, stála samotná naproti otci, který veškeré štěstí jenom v bo-