všíni potrebným a pohodlím. Poněvadž statkář dělníky bohatě odměnil, byli také v krátkém čase se stavbou hotovi, a kdykoliv se černá mračna na obloze počínala stahovati, zvěstujíce bouřku, posílali Bohumila s kojnou do věže, kdež zůstali, pokud se bouřka nepřehnala a nebesa se modře nevyjasnila. ,

Návrat jieh z věže stavívala matka vždy jako rodinný svátek a s nevýslovnou něžností tiskla dítko na prsa, radujíc se z něho, jako by se znova bylo narodilo. Když chlapec dorůstal, měl se za velice nešťastného, že se při každé bouři rychle musil do věže ubírati, a netoužil po ničem tak vroucně, leč aby tomuto nucení mohl ujíti a svobodu svou zachovati v nejstrašnějším počasí.

Že se rodiče všemožně tomu protivovali, netřeba povídati, nebo proroctví cikánky příliš hluboko utkvělo v jich paměti, a nepochybovali ani okamžik, že by Bohumil bleskeni byl zachvácen, kdyby prozřetelnosti této opomenuli. Protož mu přidružili zkušeného vychovatele, který musil nad ním bdíti a bez prodlení jej do věže odvésti, jakmile černý mráček na obloze vyšel.

Jednoho krásného dne letního vyšel si Bohumil s vychovatelem svým do lesa, do něhož dál a dále kráčeli. Rozkošná vůně květin, zpěv ptactva, s větvičky na větvičku poskakujícího, zápach stromů a mechu je okouzloval, i položili se do mechu, dívajíce se na pohrávání motýlů, brouků a včelek, které s květinky na květinku poletovaly. Radovali se z toho veselého rozkošného žití lesního.

Tu se náhle na obloze nakupily hrady černých mraků, v dálce zarachotil hrom. Vychovatel vyděšený vyskočil se země a Bohumila za sebou táhl. Hleděli co nejrychleji přijíti z lesa pod širé nebe, neboť věděli, že vysoké vrcholky sosen nejvíce přitahují blesky na sebe. Pot leknutím ronil se po čele učitelově, a bázeň, že v pravý čas nedorazí do věže, div mu srdce neutlačila. Zrychlili kroky. Čím více pospíchali, tím silnější byla bouře, blesky se míhaly a hrom rachotil neustále děsivě, strašně.

Když se konečně k věži blížili, náhle oslepilo oči jejich prudké zablesknutí, ozvalo se strašlivé udeření, jako by se země roztrhla, a hned na to slyšeti bylo temný šum, jako by se kamení sypalo. Když se oba vzpamatovali, spatřili věž na dví roztrženou a část její sesypanou. Padli na kolena, děkujíce Bohu za zázračné zachránění.

Když přiběhli do náručí starostlivých rodičů, kteří toužebně na ně čekali a jim sdělili, co se stalo, tu poznali tito všemohoucnost Boží a syna obětovali stavu kněžskému, aby co nábožný duchovní napravil, v čem se prohřešili. A tak se stalo. Bohumil, jenž v události této poznal prozřetelnost Boží, s chutí a láskou vstoupil do stavu duchovního, a v krátkém čase získal lásky svých představe-