ných, kteří s potěšením pozorovali pokroky jeho. Když byl na kněze vysvěcen, dal na místě, kde věž stávala, vystavěti kap1! ku cti Panny Marie, a posvětil ji první mší svatou, na kteréž byli i ro-diěe jeho.

Asi před sto lety žila u Sušice na Šumavě chudá vdova. Zůstávala v malém domku a měla jen jednu kravičku, která ji a dítě její nuzně živila. Dítě toto bylo ku podivu krásné. Dlouhé rusé vlasy spadaly na bělostná ramena, oči-dítěte zdály se býti modřejší než obloha nebeská. Tvářičky spanilého obličeje byly červené jako dvě růžičky a dvě řady nejkrásnějších zubů jako perličky zdobily malá ústa, jichž rtíky se podobaly rozvíjejícímu se poupátku. Marie říkali malému děvčátku, které bylo teprve tři roky staré a u obyvatelů vesnice vzbuzovalo podivení a lá'sku.

Jednoho dne odešla matka na pole a nechala dcerušku samotnou v malé zahrádce, která se nedaleko domku nalézala. Aby si čas ukrátila, dala jí matka mísu mléka s kroupami a plechovou lžíci do ruky. Na to požehnala dítě a se slzami je políbila, neboť jí bývalo vždy tak teskno, když i na kratičký čas musila od něho odejíti.

Marie byla na samotu již uvyklá, běhala po zahradě, trhala kvítka, uvila z nich věnec a hlavičku si jím ozdobila. Když se běháním unavila, posadila se k své míse a počala obědvati.

Co si takto pochutnávala, zašustilo to v houští a z něho vykukovala hlava hnědostrakatého hada. Děvče jej spatřilo a nejen, že se neuleklo, ale jedlo pokojně dále. Had vůní mléka lákán, zvolna se připlazil až ku kraji mísy, vyplazil jazýček a počal s velikou chutí mléko srkati. Děvče to nějaký čas trpělo, když ale zpozorovalo, že by jí had z ponenáhla všecko mléko vypil, rozhněvala se, uchopila plechovou lžíci a notně hada na hlavu udeřila řkouc: sžravé zvíře, kdo chce mléko píti, musí i kroupy jísti.« Had se ulekl a dal se na útěk. Děvčátko se zasmálo a snědlo s chutí, co zbylo.

Když se pak matka z práce navrátila, vypravovala jí, co se stalo. Matka se lekla a děkovala Bohu, že dceru její zachránil před tak velikým nebezpečím, a učinila slib, že ji nikdy více nenechá samotnou. Od té doby povstalo v lidu toto přísloví: Když někdo v životě chce jen míti, co je příjemného, říká se mu: »Kdo chce mléko píti, musí také kroupy jísti.« A mlsné děti, které z jídla loví jen lepší kousky, klepávají se lžicí přes ruce a průpovídka tato se jim připomíná, když mlíčko papají a nudle nechávají: »Jez také nudle! Kdo chce mléko píti, musí také kroupy jísti!«