str. 276
200 dělníků pracovalo: nechali ho hořeti. Byl to oheň k nevyslovení, že palác od samého dřeva staven, olejovanými barvami byl barven. U nás není takový oheň k uhlídání, a to zde každou chvíli še stával Na tom místě již více stavěno nebude, an se za nešťastné pokládá.
Od Jana z Zvetlu jsem též dostal psaní, které mě velice těšilo. Já bych mu rád několik zlatých poslal, kdyby zde papírové peníze byly, a směnu nevím, jestli že by obdržel a neb ne. Psal, že brzo zavyučenou dostane. Já až dále budu moci, pošlu Vám směnu k jeho zavyučení. Vyžádám si upřímné políbení a pozdravení na bratry i sestry, též pány švagry a přátele atd. Vás pak moji, nejdražší rodičové, líbám a ostávám Váš upřímný syn F. St.
MÁ OTČINA.
Místo, kde jsem v mé mladosti
léta trávil u radosti,
ty v mé vždy se vznášej paměti;
zde u dalekém vzdálení
tys má radost potěšení.
Kýž mi dáno tebe viděti!
Tam jsem plesa] v nevinnosti,
aniž jaké znal žalosti;
domov byl mi co rozkošný ráj;
radost na mě se jen smála,
a se jaru podobala,
v kterém dýchá vůni květ i háj.
Upřímnost mě vždy vinula
k rodičům, a mě plnila
rozkoší u nich plesající,
a mě s druhy srdce sprostnost,
a dětinná sjednocenost
strojila věk právě blažící.
Tam otcovská mne pečlivost,
a mateřská přívětivost
v lásce šetrně vychovala,
a tam v vědách nejprvnějších,
y dobách těch nejblaženějších,
i též Boha znát učívala.
Jako slunce když vychází,
i s ním radost, život vzchází,
tak že plesá celé stvoření;
tam můj první věk mladosti
zkvítal mi jen ku radosti,
a v rajském plynul potěšení.
Protož z, tebe se raduji,
a srdečně pozdravuji,
tebe milovaná otčino!
ty's co místo mi posvátné,
nejvíc na světě mi vzácné:
vždyť tě velebím, má otčino!
|
|
|
