stupimě Wenzelmann se svým kostelníkem, chtěje »propria auto-ritate« (z vlastní moci) reformovaným Čechům posloužiti večeři páně v kostele novoveském. Luteráni se však tomu svorně opřeli, Němci i Češi, uzavřeli kostel a postavili se do vnitř za dveře s holemi a klacky, aby Wenzelmanna a jeho posluchače násilím od kostela zahnali, kdyby chtěli vniknouti do vnitř. K tomu však nedošlo. Keformovaní odešli, vidouce odlpor, na kostelní náměstí a tu jim podal tělo Páně jetjich kazatel poidl volným nebem. Obšírně o tom vypravuje žaloba české i německé církve 11. pros. 1761, podaná jak vojenskému radovi Richterovi, jakožto komisaři obce, tak i postu-pimskému magistrátu. Po té chovali se reformovaní zcela tiše.

Druhým kazatelem církve novoveské byl Mat§j Mojžíš, také v Čechách zrozený, ale povaha nepokojná a hašterivá. Byl synem některého Mojžíše, jichž jest mezi roznášecí evangelických knih po Čechách několik a z nichž nabyl největší pověsti »arcisvůdce duší« Jiří Mojžíš z Křečhoře u Kutné Hory. Mat9j sám psal se Moses a později jen Mose, takže český zvuk jména docela zaniká. Němci1) si stěžovali, že jejich děti zanedbává a že vůbec mnoho počešťuje (»dass er zu sehr bohemisire«) a Češi zase, že se nestará naprosto o školu a že nechce jejich děti vyučovati v mateřštině; »nadává jim jen volů« . . .*)

Mojžíš studoval jako Litochleb v Halle a byl povolán po přeložení Serbusově do Berlína k české církvi rixdorfské. Bylo tam uprázdněno jednak místo českého kazatele, jednak místo učitele na německé škole české církve luterské. Za jeho povolání (»ěeského kandidáta* neb »studenta«) zažádali dva starší církve Růžička a Houštěk dne 4. října 1762 a 20. ledna 1763 byl Mojžíš již ustanoven a konfirmován. Církvi rixdorfské byl představen 13. února 1763 a předepsáno mu, poněvadž prý je pro jednoho učitele při české církvi berlínské příliš mnoho práce, že musí býti zároveň ku pomoci kazateli Serbusovi, jenž ho do jeho úřadu uváděl a jenž musel v neděli čtyřikrát kázati, aby vyhověl touze své obce po slovu Božím.3)

Serbus si svého pomocníka velice chválí. Ve své Historii církve berlínské4) praví o něm: »Toho času pracovali opět slovem pravdy oba tito učitelé při české církvi augšpurského vyznání vždy na ten 'jedinký cíl, aby jednomu každému Ježíš Kristus, ten ukřižovaný Spasitel světa, v známost uvedený býti mohl, a aby jeden každý na tomto jedinkém základu spasení svého založený a k slávě