Výsledek tohoto nepříznivého idbbrozdání byl ten, že byla žádost berlínské církve králem zamítnuta. V náhradu obdržel Ambrož brzo na to, totiž 7. ledna 1773, jsa inspektor Havelberský a kazatel při špitálním kostele sv. Gertrudy v Berlíně, aspoň dozor a inspektorství nad kostely a školami českých církví v Berlíně a Rixdorfu.1) Zemřel r. 1796. Synem jeho byl slavný profesor Ambros v Halle.

Tyto spory a hádky mezi českou a německou církví vedly k tomu, že zastavena i památka svěcení kostela. Nástupce Mojžíšův Kropáček vyslovil se o tom ve svých Pamětech opatrně takto: »Poněvadž měla německá obec časem číselnou převahu nad českou a poněvadž povstala mezi oběma církvemi žárlivost a nevraživost, musel býti tento krásný zvyk zastaven.«2)

Zvláště vášnivě vypukly spory po smrti Mojžíšově (t 26. října 1797). Smrt jeho byla vysvobozením jak pro něj, tak pro obě církve a pro českou obzvláště. Proto si církev česká pospíšila se žádostí za nového kazatele. Již 31. října podali starší církve novo-veské Pavel Zadel, Jan Pekárek a Josef Chroust žádost ke králi, aby 'jim byl dán za kazatele Jan Benjamin Kropáček, syn měšťana a zahradníka z české církve berlínské, narozený v Berlíně 9. října 1774, tedy 231etý muž. Proti tomu vystoupila ovšem německá luterská církev novoveská, inspektor postupimský a městská rada po-stupimská, chtějíce míti jen německého kazatele.

Prve než přistoupím k vylíčení tohoto urputného sporu, který mezi oběma církvemi o nového kazatele nastal a který již vylíčil trefně Slavík, takže mi nezbývá mnoho dodati, chci se zmíniti o neutěšených poměrech, v jakých žil Mojžíš vůči své české církví. Spory, které tu vznikly, ijsou v českých církvích v Německu dosti obvyklé, majíce své pozaidí v samosprávě, která pokud byla česká a úplně bez prostředků, vedla skoro pravidelně k různým hádkám.