Havelka. »Jen dyž nejsem pod nosem bledej.« »Si s hanbou jedna ruka!« »A ty máš kabát z vostudy.« »Na tebe už kat plete voprát-ku,« smál se Havelka...

Havelka dopil, odložil hrnec a šel na předák veslovat, zpívaje týmž nápěvem svou vlastní variaci z útrap života plaveckého:

Ale nejen pro přírodní krásy a pro svéráz lidového života na vorech má Dr. Chalupný smysl. Přechází k úvahám praktickým, národohospodářským. Žaluje, běduje, ale nezoufá nad příštím osudem Povltaví. »A čí vinou Vltava s okolím přišla do dnešního úpadku? Čím jiným, než velebeným rozvojem průmyslu a drah? Sám Professor Gruber, hlasatel zprůmyslovění národního, napsal: »Kraj tento je krutou obžalobou nejen vlády, ale i nás samých, našich politických činitelů, hospodářských korporací a institucí kulturních. Hřešili jsme proti přírodě, místo abychom jí byli využitkovali, zkazili jsme ji sobě na škodu!...« Od1 chvíle, co byly postaveny železniční trati Praha—Veselí—Vídeň a Praha—Zdice—Protivín— Budějovice, odňata byla Vltavě valná část bývalé dopravy a splavná1 řeka klesala na zanedbanou bystřinu. To je následek tak zvaného rozvoje hospodářského: uměle se vyvolává ruch a blahobyt na místech nevhodných a bere se místům, kde jsou proň podmínky přirozenější.«

Proti tomu námitka: »Z pochybeného použití dobré zásady neplyne ještě nesprávnost zásady samé. Ostatně zde ani není chyby. Nebylo chybou, že se ty dráhy postavily, naopak byly nutný; ale opomenuto současně splaviti Vltavu a síly její využiti průmyslově. Opomenutí toto lze napraviti dodatečně, a myslím, že nikdo při zdravém rozumu nemůže upírati, že jako budoucnost národa našeho vůbec, tak zejména Povltaví (či, jak se častěji říká, českého jihu) tkví v úplném osvojení si a využití prostředků, které podávají rozvoji společnosti výtěžky civilisace západoevropské, ať v oboru techniky, či hospodářství, vědy, umění, i čehokoli jiného, arci se zachováním národní svéráznosti, jak možno, nejúplnějším.«

»Budoucnost národa českého a zvláště Povltaví,« prohlašoval Ota, »tkví v zrození a vypěstování co největších osobností, rostoucích kořeny z této neúměrné, ale pevné a solidní, cizácké fráze odmítající půdy; osobností věřících v ni co nejhlouběji a pnoucích se co nejvýše, přijímajících z cizí vlády a ovzduší jen to, co mohou ztráviti a upotřebiti k vlastnímu rozvoji — zkrátka osobností,