Táta. Inu, zkazujte kmotra Kodéru pozdravovat a dejž tomu tak chtěj, nechť si s Pánem Bohem přijdou. (Družba ode'jde.)

Máma. Ďouěata! honem s těma kolouraty ven. Ty Anka! všechno tu ukliď, hezky pokrop a zameť. Dorka ty se hodně uměj, aby ses hezky leskla — vem tu novou košili — živůtek polterovej — kanafusku a fěrtoch s květama. — Ty táto! ukliď si tu louč, slíkni ze sebe tu halenu a oblíkni novej bruclek. — Já zatím budu na sroubek pro mouku a napeču nákejch placek. — Anka! ať je to všecko hezky uklízejno. (Odejdie.)

(Anka se spěšně kolovratů chopí a jeden po druhým odnáší. — Dorka jde do truhly — vybírá košili a prohlíží pentle. — Táta zbírä

louč po zemi.)

Anka. O milá Dorotko! kdyby to tak byly juž moje námluvy, jinač bych s těma kolouraty házela.

Dorka. Ba, já ani nevím, jak je mě, tak sem se toho lekla.

Táta. Na mou duši! hleď Dorka! já ti to vždycky podydal, že to taky na tebe skočí. (Anka odchází.)

Dorka. Ale tatíčku! tu naši plauku mě musíte dlát, i s tím tí-letem, co budete mít.

Táta. To ty se nic nestarej! Toť se rozumí, že ti ňákou krau dát musíme. (Dorka bere šaty a odchází se strojit.)

Anka (přijde s koštětem, kropí a mete). Ju — však jsem já dobře slyšela, že chce Dorka také tile mít. Vždyť pak jste ho vždycky mně připodidali.

Táta. Mlč! mlč! — Tvá bude zase straka a kdyby se plauka eště před svarbou votelila, tak si necháme tile doma, a bude-li bulík, tak ho třebas k svatbě zabijeme, až jak bude máma chtít. — Což je vo tebe — jen dyž Dorku odbudem, — (epá si tabák do fajfky). Pak bude celá chalupa tvá. — Uhlídáš pak, jak se hoši za tebou poženou. Na mou tě duši! taková chalupa! Ty se vdáš co nevidět. — Inu — však Dorka taky diobře sedne. Předce pár korečku pole. — Těch padavek taky mají trochu na sadě.— což bude Dorce.

Anka. Ale táto, až budete Dorce kupovat na šaty k svarbě, musíte mně taky na nákej takovej živůtek koutit, abych se v hospodě mohla hochům ukázat. — Maminka mně to juž dauno připodidali.