Zajímavý, dobu svou charakterisující popis prvního výletu či průvodu na Třemšín podal p. Maroušek, soused Bělčický, v starém Píseckém časopisu »Poutníku od Otavy« z r. 1861. Píše následovně: »V 7 hodin 8. září r. 1861 'jsme vyšli z Bělčic, v počtu 150 osob; mezi samým zpěvem a radovánkami šlo se tuze vesele a než se každý nadál, byli jsme na Vacíkově. Nebesa, tu teprve bylo radostí! Ti hodní páni bratří Březničti šli nám s hudbou vstříc a uvítali nás vlídně. Na ten jejich trojbarevný prapor bylo se radost podívat, což to hrdinské heslo na něm: »Nedejme se!« to teprve tvrdilo muziku. U veselém jásotu dorazili jsme za půl druhé hodiny k cestě, již na vrch Třemšín vedoucí. Na rozcestí očekávali nás stateční bratří Božmitálští, p. starosta Báča s městským zastupitelstvem v čele šli několik kroků napřed a pozdravili nás vespolek, jako Čech bratra Čecha. Eožmitálšti měli též trojbarevný prapor, na němž »Svornost« se co hvězda třpytila a jejich hudba s malým i velkým bubnem se kapitalne na ten vrch hodila.

Hajdy, tu se to teprva do toho vrchu hopsovalo. Jedna hudba napřed, druhá v prostředku, tři prapory vedle sebe, první hudebníci přestanou hrát, zpívá se »Kde domov můj«, ukončí se píseň, hrají druzí hudebníci, dodělají tito svou veselou, zpívá se opět »Slovan jsem«. S pomocí Boží jsme okolo 11. hodiny vylezli nahoru, kdež již značný počet dříve přišlých nás očekával. Ač povětří zde trochu řádilo a častý déšť nás navštívil, byli jsme přec kapitalne veselí.

Na to se deklamovalo a od pánů z Rožmitála zpívalo. Jak se zpívalo, neřeknu, neboť by se každý zasmál, jak sedlák se opovážil zpěv posuzovat, ale co ten pan Dražan z Rožmitála deklamoval, to bylo hezké. Název té básně nevím, protože mi to nikdo neřekl, ale mně se líbila a ten pan student ji kabrňácky přednes. Tu samou chválu zasluhuje p. Hovorka z Breznice za »Frajtra Kalinu« a pan (?) z Breznice za »Vysloužilce«.

Ale nač světu všechno z Třemšína vytrubovat? Povím vám zkrátka, že radovánka stíhala radovánku až do 4 hodin s poledne, že se »sláva« Palackému, Riegrovi, našemu poslanci prof. V. V. Tomkovi, Smolkovi a všem miláčkům ostatním národa nastokrát provolávala.

Březničti i Bělčiětí nastoupili společnou cestu přes Vacíkov a Rožmitálští se ubírali druhou stranou k domovu. Loučení bylo krátké, ale srdečné.

Největší zásluhu o tento první výlet měl p. Dr. Hanuš Jurenka z Breznice a p. učitel Jerie z Rožmitála. První tento výlet tak se líbil, že usneseno pořádati příští rok zase výlet. I tento konaný dne 10. srpna 1862 vydařil se nad míru stkvěle a velikým: účastenstvím předčil jej daleko. O půl 2. hod. dostavily se sbory z Rožmitála a Příbrami s hudbou a prapory, s nimi někteří Příbramští