oček, Třetí ze slziček a řebíěků polních, Nesli jej do zámku paní tesklivé, Slovanské královně Přemyslovně. Matka Alžběta se rozjasnila, Vidouc dárek dcer moravských, Dcerky k srdci přivinula, Líbal jich rty červené, modré očka, A hladká čelíčka bílá. — Aj tu zavzněl trouby hlas před zámkem, Zvěstoval poselství pro královnu — V síni vstoupí jinoch s tváří opálenou, S čela stírá pot, pak s stydlivou mužností Pokloniv se paní, jasně hlásá: »Český král srdečně pozdravuje Královnu Alžbětu Přemyslovnu, Doufá pevně, že s pomocí Boží Brzo porazí Matěje z Trenčína.« »Hoj ty blahověstný posle, vítej!« Odvěce královna, »kýž bych mohla Královskou památku tobě dáti« — Takto pravíc, velké oko své sklopila, A mráčínko táhlo myslí nebejasnou — Brzo však přeploulo mračno Na velebné báni díucha královského. I odepla Přemyslovna svůj náprsník, ßkouc: »Vezmi to na pamáítku, Co bývalo blízké srdci mému.« Druhé ráno na úsvitě zas před zámkem Zavzněl nový hlahol trouby posla z Uher, V síni vstoupí jinoch s tváří opálenou, Pokloniv se. paní jasně hlásá: »Čechův král vzkazuje pozdravení Královně Alžbětě Přemyslovně, S pozdravením i poselství milé, Že se boj s Matějem ku. vítězství kloní, Ku vítězství statných Čechů s Moravany.« »Hoj ty blahověstný posle, vítej, Kéž bych mohla královsky tě odměniti, Odměním, až slunce vyjde zas nad vlastí, Do zástavy zatím vezmi tento šátek.« O polednách třetí posel hlásá S pozdravením Jana rekovského Úplné vítězství nad Maďarskou pýchou. Královna neměla čím jej odměniti, Odměnu slíbila v dobu příznivější, Do zástavy dala obvazek punčochy. A když slunce klonilo již hlavu Zlatou hlavu ku západu za horami Čtvrtý posel zatroubil před zámkem, Předstoupil a hlásal pozdravem; Na to opakoval o vítězství, Po vítězství pak o míru umluveném, A o přízni rukou dáním potvrzené. »Hoj, ty posle ze všech nejmilejší, Posle míru, vítaného zavždy Srdci Slovanskému, to holubičímu, Vezmi od královny České i Moravské, Od manželky vítězného krále, Tento poklad milý srdci mému, Tento věnec od panen moravských, Vitý moravským trojčitém Lásky vroucí, upřímnosti čisté, A mírnosti

zraku nebeského.«------Tak v Jemnici byla se chovala Královna

Alžběta Přemyslovna. Pět již věků mihlo nad hrobem té matky Karla, Čecha Velikého; Ale země Česka s Moravičkou sestrou Vděčně zpomíná své slávy, Pamatujíc na Alžbětu, na Alžbětu matku Karlovu. — Pět již věků mihlo nad hrobami Našich otcův zvítězivších nad Maďary — A zas syni naši krvácejí v boji S Maďary zpupnými, nepřáteli Eodu slovanského a jich slávy. Bože dejž i tenkrát nám blahého míru — Jako v podobenství zas věnčíme Posledního posla, hlasatele míru.