lidonium majus). V Bolevci u Plzně též celedunkem jej zovou, u Nepomuka, Litomyšle >cendelínem« sluje. Bohatá chudoba je hu-seník písečný (Arabis arenosa). Křen, česnáček obecný (Alliaria officinalis). Karafiátek, kartpuzek. Ouročník, silenka nadhnutá. Křehká důra, netýkavka. Štěničník, kakost smrdutý. Karhátek, kozí noha. Kerhatem zovou u Litomyšle, Ústí n. Orl. zcela nepodobno okoliěnatku jinou, totiž kerblík lesní (Cerefolium Silvestře). Petrželka, tořice třebulovitá. Jedlý ryhíz, meruzalka horská. Spo-reéek, rozchodník skalní. Ptačinec, ptačí drápky, rozchodník ostrý. »Kladívka« v Oseku u Kokycan. Husí čápky, kontryhel obecný. »Rosičkou« jej zove lid v Plzeňsku, pro kapky vody v řáskách, již ptáčkové pijí. Kartybenedek, kuklík obecný. Provázky, mochna plazivá; případný název, proložená lodyha tuhá nemálo provázku se podobá. Obětový koření, komoniee bílá. Kočičky, jetel kočičí (Trifolitim arvense). Ligros, úročník lékařský. Dává se do vody na mytí, aby někoho neuřkli. »Žlutá jetel« hojně seje se v Plzeňsku v písčitých půdách pro pící. Hořec, čičorka pestrá. Jarní kohoutek, lecha jarní.

Před věky stával hrad pevný, a jméno jeho bylo Lichemburg;. Nyní ovšem, poohlédneme-li se okolo Čáslavě, spatříme na vrchu nemalém jen zříceniny. V hradu tom někdy bydlely tři sestry, z nichž nejmladší i nejkrásnější byla. Na kráse své si nemálo zakládala, pročež byla hrdlá, a nad páva pyšnější. Kráse její množství mladých bohatýrů pochlebovalo. Čím však více o lásku její žebrali, tím více hrdost jej ŕ rostla; žádný jí nepřišel vhod, neboť myslela, že nejméně nějaký králevič si pro ni z dialeka přijede. Z ubohých rytířů, jichžto každým dinem vítíe na hrad přijíždělo, častokráte si žerty tropila, ba i krvavé žerty. Soupeřové nabyli smělosti a proti krásné majitelce hradu ne co hosté, ale více jako pánové se chovali,. na odjezd ani nepomyslili. A konečně i hrozili, že ji z hradu vyhostí, jestli že se nerozhodne, a některému ruky nepodá. Vyžádala si k tomu konci lhůtu tří dní; což jí povoleno.

Za zdí, kterou hrad obehnán byl, ležel kámen plochý, tak velký, jak stůl, ležel vodorovně, a pod ním byla hloubka, do níž pohled již vratkému člověku nebezpečný byl, kopec na té straně byl velmi příkrý. Toho uměla slečna z hradu dobře použíti proti dotě-ravým ženichům. Po třech dinech vstoupila před ně v šatu drahém, skvostném, a mluvila k nim: »Těžko je mi, pánové, z vás voliti; aby pak žádný nermoutil a nemrzel se, uzavřela jsem u sebe, tomu dáti