461

Na břehu Jizery, v truchlivé pustině leží

V zříceninách z věku šedého pohřbený hrad,

Jdoucímu kolem teskností vlasové ježí,

Proto že mnohé již truchlivý potkal tam pád.

Dlouhqocasaté myši tana vězí a sovy

Houkající, kolem y vesnicích děsejí žen;

Hrobaři, kantorovi však, a hranzvoníkovi

K mrtvolům dávají naději v nejbližší den.*) '

V krásné té pustotě, hluboko y břiše

Země je sklep, v onen blažený vzdělaný čas,

V němž v rukou Čechů se pěnící břinčely číše;

V němžto jen vlastenský při hodech zavzníval hlas.

O hradě tom si moc ve blízké vesnici Luži

Vypravují ženy: kterak tam zavádějí

Světýlka pocestných, ano i bez hlavy muži

Na koních ohnivých, kterak tam burácejí.

Ve vsi té pacholek byl, smělým nazvaný Janem,

V němž vřela žádost tak, aby se někdy přede stal

Nejprve přísežným, potom i ve obci pánem

Rychtářem, jehož se sediaci musejí bát.

Jan slyše vypravovat o těch strašidlách selky

U kmotry konšelové, na tu myšlenku pad:

Jistě že ve sklepě tom musíť skrývat se velký

Zlata i stříbra, i všelikých klenotů sklad.

Mlátilli, neb zemi ostrou když radlicí kroužil;

Pící když voňavou mdlých volů nasycoval,

Jedině tou se jen traplivou myšlenkou soužil,

Kterak by as toho pokladu pánem se stal,

Toť se mu k hodnosti nejjistší cesta být zdálo.

V městech tak jako Jan, mnozí'jsou smejšlející:

Chtějí vždy většími slout, ač mají rozumu málo,

Však mají zavřených dost tolarů ve truhlici,

Teď teprv rozvážil Jan, kterak velmi si škodil,

Že pokud Jankem byl, nechtíval o školu stát;

Že se rač po polích toulal, než do školy chodil,

Proto že neumí slovíčko čísti a psát.

Myslil si, študenti latinskou řečí kdy chtějí,

Citovat čerta že moc mají, a zaklínati,

Myslil, že ďáblové nejlíp těm porozumějí,

Kdož s nimi v latině umějí rozmlouvati.

Dlouho se rozmýšleje, na tu myšlenku přišel,

Čerta že zaklínati, kantor by uměti měl:

»Tenť, jehož na kůru sem často z velikých slyšel

Latinských zpívat kněh, snad by to nerozuměl?«

Brzy však pochybnost Jana se nejvyšší jala;

Neboť si představoval, že by pokladu mu

Kantor moh' závidět, jejž jemu připovídala

Naděje; brzy však pozbyl i pochybnost tu,

Do domu kantorova vsel, v nepokojnější

Postavě, usmívaje se řek: »Pane! Vy jste