Hluboce učený muž, ano nejučenější,

První hned po našem faráři v vesnici zde.

Vyť mnoho vznešených ouřadů vykonáváte;

Cizými jazyky umíte rozmlouvati;

Učíte dítky, jste zvoník, a varhanit znáte;

Vím, také čerta že umíte zaklínati.

Učte mne zaklínati čerta, jak nejlépe znáte;

Velikou dávno chuť k kopání pokladu mám;

Protož mi naučení k tomu patřící dáte,

Polovic dobytého pokladu odvedu vám.«

»Podivný Jene!« řek kantor, muž ze Smíchoradu,

Který v vůkolí u mnohých panáčků byl

Eaddou, a dvorním i bláznem: »dám k tomu ti raddu,

Hleď se však, žádné bys duši to nevyjevil.

Kdyby to faráři našemu donést se mělo,

Od čehož milostné nebe rač uchovat nás! —

Tut by se s oběma námi zle velice dělo^

Do vězení vsadit nás by dal na dlouhý čas.

Jak brzo uslyšíš k klekání zvoneček zníti,

Do mého hleď se hned pospěšně domova brát;

Toužebné žádosti tvé chci pak povolný býti,

Pravidla k zaklení čerta ti na ruku dát.«

Radostí poskočiv Jan, zase klátil se domu;

Počítat hodiny; dlouhý mu zdál se být den.

Kantor hned kouzedlnický oděv připravil k tomu

Příštímu zaklení čerta; jak poslyšte 'jen:

Z papíru od žáků sem a tam poškrtaného

Yysokou kulatou čepici vyhotovil,

Ďáblíky omalovanou; pak papírového

Dlouhého kabátu, k hrůze jenž poškrtán byl;

Háky a muřiny, i s Sator Arepo,*) stály

Na krásném oděvu. — Z papíru vypracoval

Kolo, v němž umrčí hlavy se představovaly;

Vědro naň skutečně ingoustu spotřeboval.

Na místo virguly, metla ta zvolena byla,

Ve svátek od varhan níž chlapce odháněl. Teď zníť

Počal zyon, oznamuje konec denního díla;

Sedlák i dobytek, počínal k domovu jít.

K kantorovi teď se spěšným bral krokem Jan smělý;

U něj co před raddou mocnou se najíti dal.

Šťastně by zved se ten krutý bojj s čertem, on celý

Den k němu pretuhým postem se připravoval.

»Jene!« (tak kantor počínal prorokovati)

»Lehká jest ke sklepu cesta, tam lehce se sejde, vejde,

Ale zlé hlubiny tmavé se vydobývati

Na svrchek země, to nesnadná obtížnost je.