Jak o toni babiček staré nám svědectvy praví,

Mnozí v to nebezpečenství se odevzdali;

Však utíkajíce spátkem, buď sráželi hlavy,

Nebo je ďáblové na kusy rozsápali.

Nuže, když ducha máš k krutému s čertem jít boiji,

Tento vem oděv a stroj k půtce hotový; jej

Před sklepem oblekni na se, a rychle s tou ^strojí

Do sklepa vstup, kolo polož, a postav se vněj;

Z kola pak vykřikni, co 'jenom síly máš v sobě,

Hlaholeni nejhřmotnějsím Hocus! Pocus! a pak

Metlou prašť do odění svého; načež v té době

Poklady ze země před tvůj se vyvalí zrak.«

Tak pravil kantor, a svítilnu do ruky jemu

Podal, s níž sáni často faráře doprovázel

Z povinnosti z ticha mumlaje. K čarodějnému

Sklepu, jak hrdina k dobytí tvrze, Jan šel.

Okolo sklepa vše umrčí tichota kryla,

Ani si nehvízdla tam skalní vlaštovice;

V skulině ukrytá žabka si neřehotila;

Šebetný lístek se nepohnul na osyce.

Před sklepem do šustících se hned vhodiv Jan šatů,

Do klenutí vsel a položil kolo, a sloh

Na oděv papírový metloii s násilím; a tu

Řval Hocus! Pocus! až chřtán se mu roztrhnout moh'.

Kachotu toho a křiku zde pudlík se zlekal,

V zdetleném sudě svá štěňata hlídající,

Vyskočiv, Jana hryz, Jan odběh, více však vztekal

Pudlík se, slyše šat před sebou rachotící.

Pudlík ho stíhal, až obadva k vesnici přišli,

Kde čtyři chlapi naň za krovinou,

(Na žádost kantorovu oni na proti vyšli

Bludnému rytíři tomu) a liskovinou

Zmazali notně mu hřbet, až tu ležeti ostal.

Po chvíli sebrav se, k domovu přebídně šel.

Teď začal klíti tu moc, v které poklady dostal

Na bedra svá; světa celého bohatství klel;

Zaklínal sklep, klel pudla, a přísahal svatě,

Že chce rač do smrti chudobným pacholkem být,

Vorat a mlátit rač že chce, než hrabat se v zlatě;

Do smrti nejdelší s čertem že nechce nic mít.