nevýslovně, slyšíme-li nejen z úst mladých mužů, nýbrž i dívek slova, jež by nikdy si nebyla dovolila pronésti ani hrubá děvečka. Nelze vše přičítati vlivu války. To není ještě nová generace, toť pouze rozdíl nějakých 6—8 let od generace naší. Ti mladí lidé byli tedy již při vzniku války téměř dospělí a dnes se jen0domnívají-, že svou neomaleností a pohodlně nejapnou řečí uchovávají si nátěr »prvního mládí«. Zatím u nich mizí stopy mladistvé, přirozené roztomilosti a jsou mnozí a mnohé jen přesycenými mladými stařenami a znavenými starci. Vzpomínám, že »Český Lid« z redaktorova péra uveřejňoval seznamy také takovýchto odchylek, ukázek a zvláštností podobné mluvy, jenomže mnohá tato slova a iisloví, jali tam dokázáno, shodovala se s hantýrkou, s cikánskou a »pepickou« řečí... Kdo by se pozastavovali nad zvláštnostmi naší řeči plzeňské, přirovnejte nevinné hříčky a třeba kostrbaté, vtipy naše k výstřednostem, zkráceninám, zkomoleninám dnešního »moderního« hovoru a k ukázkám oněm, v »Českém Lidu« uveřejněným. Naše matičky ulevily by si plzeňským úslovím: Hanba světitá!

Jak poznáme hodiny v poli? Dyž si šlúpne v poledne po stíně a má jeho stín tři šlapy , je poledně. Dyž si stúpne a obrátí se k severu a stojí stín rovno, je poledně. Alebo na Bořeckej veži, dyž dostupne stín k okénku, je 10 hodin, zende ze střechy, je poledně. Dyž zende z panských sejpek stín ze gzinca, taky je poledně (gzynec, římsa, Gesim.se).

Výbava děvčete z chudé chaloupky r. 1893. Ná, dyž sem vdala Majdušu — teprú tú mám vdanú — no gde, z čeho bych jí byla nabudovala? Tož sem jí dala: Lůžko, na něj plachtu, duchnu a peřinu a dala sem jí truhhi a dala sem jí štyry lebo pět hrnců — míšaný: hliněný a železný, ná dala sem jí jednu misku, 2 talířky a 2 žičky. O to prostěradlo na postel mě dýcky dlabe. »Nedám ti ho, sem povídala, dokáď mě oči nezatlačíte. Vy byste tú maminku okabátili, dyby se vám dali!« A ji to chcú vědět, kolik košul majú děvčata? O lidi milí, ná proč? No dyž teda povídají, že aji mezi paničkama je to, že majú tři sta párů rukaviček a jednu košulu, tož co bysme jim to nepověděly. Majú obyčejně mezi nama štyry, ale aji dost je toho, že má nekerá šest hedvábných fěrtochů a chodí bez košule!

Kde spí čeleď mužská. No kde, ve chlívě u dobytka. Dyť dyby se to odvázalo, mohlo by být hned neštěstí. To spí každej