Smrtka a Jos. Tůma i j., jejichž prací zavedena byla vr. 1915 vlastiveda jako výchovné učivo do národních škol.

Přišla náhle, nečekaně a v době válečné, byla samostatným plodem české pedagogiky, byla pedagogickým převratem před převratem národním. Také vyvolala v kruzích učitelských tolik zmatků, jako žádná reforma předtím, aby však na konee vydala ovoce nejlepší.

Jedním plodem školní vlastivědy jsou také vlastivědné krajové sborníky pro mládež, jež vycházejí o4 r. 1919. V květnu 1919 začal jsem v Humpolci vydávati »Zálesí« a dnes po 4 letech vychází jich již přes dvacet a j)o prázdninách přibudou nové. Časem dospějeme jistě k tomu, že nebude kraje, kde by vlastivědného sborníku pro mládež nebylo.

Vlastivědné sborníky jsou orgánem vychovatelů a vychovatel-ského tvoření, nikoliv však orgánem vědců neb umělců, vědeckého neb uměleckého tvoření. Tím ze spolupracoynictví nevylučují nikoho, neboť o výchovu národního dorostu má se starati každý dospělý občan. Toto zdůrazňuji předem, obávaje se, aby právě z řad vědeckých pracovníků nevznikl útok na vlastivědné sborníky od úzkostlivých obhájců přísné vědy. Chceme jimi dosíci produševnění života, zideovení. Chceme, aby právě domácí kraj mluvil k lidu našemu i k dětem, tak jako mluvíval k lidu v dávných dobách, jak o tom svědčí místní pověsti, pořekadla, písně,lidové umění atd.My ovšem nechceme, aby k nám mluvil touž řečí, nechceme snad přenášeti život minulých dob do dnešní doby nebo snad vraceti se zpět. Jde nám jen o pochopení každého díla a zjevu ve vývoji, abychom vnikli hlouběji do tajemství tvůrčí síly přírodních a sociálních jevů a abychom naučili lid činně do vývoje zasahovati. Tak, doufám, kypříme národní půdu, z níž mů-

že pak vyrůstati lid tvůrčích schopností v každém oboru.

Jde nám dále o to, aby vědecké výzkumy, literatura, umělecká díla a t. d. nezůstávala mrtvým materiálem. Chceme vlastivědnými sborníky sprostředkovávati styk mezi vědou, uměním, literaturou na jedné a prostou dětskou duší i pak širších vrstev lidových na straně druhé. Vědec má na mysli svůj účel, svůj materiál. Vychovatel má na mysli duši dítěte — budoucího občana. Výzkumy vědecké i umělecká díla jsou vychovateli jen materiálem, jehož pomocí vychovává národ. Proto naše vlastivědné sborníky čerpají látku z různých knih a nechtějí jistě nějak zasahovati do vlastní vědecké práce odborné nebo do pěstění uměleckého ve vlastním slova smyslu. Zůsta-nou-li tomuto stanovisku věrny, nemohou zabřednouti do diletan-tismu, jehož se — a jistě právem — mnozí obávají.

Naše vlastivědné sborníky působí jistě dobře i na ozdravění umělecké tradice národní. Umění bylo vždy místní, neslo charakteristické znaky prostředí. Dnešní plochost a bezideovost části umění je důsledkem odklonu od národní tradice, důsledkem papírového vzdělání naší mládeže, která nežije v organickém vztahu ke svému okolí, jako žil lid ještě v dobách nedávných, nýbrž žije ve vztahu k potištěnému papíru. Mladí umělci hledají umění v ú-padkových zjevech, protože prostředí, ve kterém vyrostli a žijí, nerozumějí, necítí dechu života tam, kde se neozývá lidské hrdlo současného zpolitisovaného života.

Není lepšího sběratele nad vlastivědný sborník. Vnikne téměř do každého stavení a je oblíben. Dávno zapomenuté zkazky, písně, zvyky, názvy, pořekadla a j. obnovují se v paměti starých a mladí zasílají je redakcím; zachraňuje poslední pozůstatky lidového u-mění a učí lid rozuměti památ-