Tato povídka přeložena jest dosti věrně z latinské kroniky: Martini Cromeri Varniensis Episcopi Polonia sivé De origine et rebus gestis Polonorum libri XXX.

Povídku tuto vypravuje v Kronice Hájek z Libočan mnohem kratčeji a to na dvou místech.

Téhož léta (842) Pompilius jinak Popiel, kníže Polský, neřádný, nešlechetný a příliš ukrutný, jehož žena byla též povahy, jménem Řepica, sněden jest i s svú ženiou a s svými dětmi hanebně ad myší.

Kníže Polský Pöpilius aneb Pcupiel umřel zůs taviv po sobě syna také Popielą, potom ten Popiel mladý, říkali j'emu třetí Popiel, byl takový ukrutník a nešlechetník zal dnův života svého, takže žádný kníže Polský nikda v tom jemu royný ani podobný nebyl, byl i příčina svých dvou synuov Lecha a Popielą zamordování; pro jeho přílišnou zuřivost a nešlechetnost dopustil naň Pán Bůh, že jsú jej myšivza živa i s ijeho ženu též i s dětmi snědly.

Podle Valdovy sbírky napsal tuto povídku V. Dobřensiký z Č. Mostu v knížce »Věník fíkový« str. 93 ad. Podobně vypravuje ji též Jan Štelcar Želetavský v knize »První a druhé stránka knížky o čarodějnicích« 1588, str. 92.

II. O jedné rozkošné a pyšné kněžně, pro kteroužto pejchu a velikou její rozkoš Pán Bůh ji hrozně pokutoval. Tuto ipovídku opsal Valda téměř doslova z Kroniky Hájkovy str. 129. V Kronice jmenuje se kníže: Doniicianus Silvius, u Valdy: Omicianus Silvius. Mimo to jsou jen malé odchylky, na př. Kronika; žádnou rukou; Valda: rukama. Kronika: všecky rozkoše krále Šalamúna převyšovala; Valda: tou svou rozkoší krále Šalamúna převyšovala. Tuto povídku opsal též V. Dobřenský ve »Věníku fíkovém« str. 92. Kratčeji Štelcar Želetavský v uvedené knize na listě A4.

Podal jsem v Českém Lidu, XXIV., str. 4.—5., zprávu, jak ve spise staročeského slovnikáře Klareta*) Astronomián je dochována nejstarší forma slovenské pohádky o> 12 měsíčkách z r. 1366. Moderní badání ovšem nalézá kořeny naší lidové