Když nám brali zvony...

Vposavadních ročnících Českého Lidu mnoho něžného a roztomilého zachováno o českých zvonech a jich přítulném poměru k našemu lidu. Co krásných pověstí a legend provází naše zvony, co představ vybavuje jich hlas v naší duši z dob dávno minulých. A tito staletí svědkové našich radostí i našich žalů byly najednou surově rozbíjeny, a nemilosrdně odváženy a zašantročeny ... Není tudíž divu, že za světové války zvonová rekvisice vyvolala zvláště na našem venkově bolestný ixděs a ponuré dojmy, z nichž ani hned lid nemohl se vzpamatovati, aby ráznými protesty se opřel této svatokrádeži a loupeži nenahraditelných uměleckých památek českého zvonařství.

Odchod zvonů patří k nejtklivějším, výjevům v našich vískách a městech za války. Kde nebyly zvony odebrány náhle, uspořádány pravé pohřební obřady. V Bavorově loučila se školní mládež, třída po třídě na věži se zvony, obecenstvo vystřídalo se tu do posledního-, aby posledně spatřilo zvony, k nimž předky jejich a je samotné poutala úcta a láska-, mocná idea náboženská i prráva občanská. Snímání zvonů provedeno za hudby pohřební a dne 15. října 1917 ubíral se Bavor ovem vzlykající priívod, tak mohutný, že to město nikdy nevidělo, doprovázeje zvony na nádraží. V čele průvodu šlo 180 družiček. Jinde bývaly zvony vystaveny na katafalku v kostele, a lid přicházel se s nimi rozloučiti jako s nejdůvěrnějšími přáteli.

Všimněme si nejprve lidových projevů, v nichž zrcadlí se rmut a bolest nad ztrátou zvonů. Když zvony posledně se rozezvučely, aby samy sobě odzvonily hrany, zdávalo se lidem, že volají šíleně: »Kanóny, granáty, šraipnely...« Z Velkých Karlovic na Valašsku prý hovořily zvony. Starý zvonek v neděli vyzváněl: »Prosím vás, Maria volá nás...« Druhý menší jej doprovázel vesele: »Pojďte k nám, pojďte k nám...« Když tento zvonek osaměl, sesmutněl jeho veselý klinkot a lidu se zdálo, že kvílí: »Jsem sám- jsem sám...« Proto místní duchovní správa a štědrost lidu oro-atřila náhradu, ovšem jen válečnou náhražku, zvon ocelový. Ten svou nedostatečnost uznává sám, volaje: »Ten tam byl pán, ten tam byl pán ...«

V Orlických horách v osadě Br., když nahradili rekviro-vaný zvonek železným, slyšeli posluchači zcela zřetelně, že volá k Vídni a vyzvání předposlednímu císaři habsburskému, o němž jako strůjci světové války vyprávěl lid, že umírá několik neděl: »Táhni, Francku! Táhni Francku!«

Lid často nechtěl věřiti, že zvony jsou odebrány na věky a utěšoval se ve svém smutku a ochuzení, že zvony budou vrá-