tu nebylo železnic a jiných novodobých vymožeností, ale také prý ne závisti, nenávisti, podlosti a mamonu, které doba nová dala do vínku i tomuto, dříve skoro nedotčenému kraji. Vzpomínám tu maně chodské stařenky, která si stýskala na dnešní zatvrzelost lidských srdcí slovy: »Kdo si mamon, voblíbí, satanáš mu pomalu votáčí srdce zlatým drátem a vosedlá ho jako vola, šecko marný, takovej nadosmrti houtrpnost a lásku k lidem nepocítí.« A tak smýšlejí tu staří všichni. V nich posud tkví přímá, poctivá povaha chodská, a vždy se mi zdá, jakoby v dědečku Bílkovi byla »tělesněna. Kdo jednou pohlédne do jeho upřímných očí, plných nestrojené srdečnosti a zadívá se do šelmov-ských rysů jeho dobré tváře, když odloží dílo, sejme okuláry a počne vyprávěti, dá mi jistě každý za pravdu.

Dědeček Adam. Bílek vzpomíná rád zvláště dětských let. Jeho tatínek, Jiří Bílek, byl rovněž chodským krejčím. Měl chaloupku, kousek pole a dvě krávy. Hospodářství vedla mu jeho manželka, původem ze statku. Ale ani tehdy, kdy ještě i mužští všeobecně kroje nosili, nestačilo řemeslo k obživě celé rodiny; obchodoval nroto Jiří Bílek »plátýnkem«, byl tedy druhdy tak velmi známou figurkou našich mlýnů, »plátýnkářem«. Čtyřikráte do roka se vypravil se zbožím »do světa« a zásoboval skoro všechny mlýny jižních Čech. Jeho synové pomáhali mu při tom, a často i malý Adam putoval s otcem ode mlýnu ke mlýnu, dílem pěšky, dílem na. vozích formanských.

Jiří Bílek byl oblíbený povídkář a uměl pobaviti v ša-landě celou společnost. Páni otcové, panímaminky, chasa a krajan ci s toužebnosti již očekávali, kdy přijde »domažlický plá-týnkář«. Byl rozšafný, zkušený Chod, a mnohdy čekali, až »Bílek přijde«, poradil a rozhodl často o spletité otázce právní i rodinné.

Malý Adam měl nadání k hudbě. Ta, by ovšem neuživila a. byla spíše jen zábavou. Již jako lOletý chlapec hrával s druhými muzikanty o slavných příležitostech na kůru. Adam hráva na křídlovku. jeho kamarád slepý Jan Konop na varhany, a to prý mistrně. Zajímavo jest, že tento Jan Konop stal se poizději Boženě Němcové nevyčerpatelnou studnicí lidového chodského podání, a dovedl vyprávěti o místních zvycích, pověrách a lidech tak rozmarně, že Božena Němcová bývala prý někdy smíchy všecka umořená. Ve svých povídkách zmiňuje se o něm jako o »slepém mládenci«.

Hoši vděčili panu kantorovi za to, že je vyučil hudbě. Tehdy se za vyučování hudbě ještě neplatilo, byla to spíše ien přátelská ochota k rodičům žáků, a, žáci hleděli se odvděčiti panu kantorovi výpomocí na poli, v kostele a při vybírání »so-botálesu«. Tu chodívali s ním dům od domu a pomáhali mu od-