nášeti brambory, mouku, máslo, vejce, len a jiné hospodářské plodiny, které bývaly učiteli odváděny místo peněz.

Malý Adam záhy učil se čísti a nebylo knížky, jež se inu do ruky dostala, aby jí nebyl do poslední stránky pozorně přečetl. Bylo to již jaksi v rodině. Již otec Jiří byl velkým milovníkem knih chodských, »písmákem«, jenž šířil je mezi sousedy. V zimě »říkal« sousedům z knih, muži, chlapci i děvčata z celé

Chodský krejčí Bílek s dcerou Maričkou. Fotografoval JUDr. L. Butte. (Majetek Národopisného musea v Praze. Se svolením praesidia Národního musea.)

osady se k němu scházeli, že někdy nemohlo se v »senci« ani postáti. Odtud vysvětlí se i láska Adamova ke knihám; sousedé dokonce otci Jiřímu vytýkali, že chce z dětí míti »šturenty«.

Za tehdejších poměrů bylo to nemožno a tak nezbylo, než věnovati se krejčovině a vyšívání, jemuž vyučil otec Jiří všechny tři své syny, Aloise, Adama, Jana a dcery Annu a Marii. Již tehdy nebylo nad Bílkovy, šilo se zde a vyšívalo pro celé daleké okolí a nebylo-li »od Bílků«, nemělo pro staré ceny a významu, ačkoliv se u Bílků vyučilo mnoho chlapců i děvčat, kteréž techniky vyšívací i střihy krojových součástí ovládali.

Ani jeden z těchto vyučenců nevěnoval se výslovně krejčovině neb vyšívačství; provozovali hospodářství a vypomáhali Bílkům jen při velikých návalech prace, jakož se děje i dodnes před svátky, svatbami a podobně, kdy musí býti více zakázek včas dohotoveno.

Stal se tedy z Adama chodský krejčí, a celý další jeho život byl spiat s lidovým uměním chodským a dnes jest jedním z nejpřednějších jeho uchovatelů a znalců. Adam oženil se brzy, vzal si černookou snědou chodskou »dívčí«, »Kačenku z Hou-