@S@ 61

vězda«, selskou dcerku, rovněž horlivou čtenářku, která byla šťastna, že se dostala do rodiny, kdež jí ve čtení nebude bráněno. V 36. roku svého věku opustila Kačenka manžela, zanechavši mu 6 dětí, z nich tři vyučeni rovněž řemeslu krejčovskému a hlavně i šití krojii chodských, jsou rozptýleni dnes poměry k tomu donuceni, v cizině. Všechny zručnosti chodského umění žijí s nimi, leč v dáli.

Než osud rozhodl přece jinak. Nejmladší dcera dědečka Adama Bílka, dnes 741etého, industriálni učitelka Mařenka Bílková, kterouž spatřujeme na připojeném obrázku, z lásky k rodnému kraji a svému otci, aby mu mohla býti neustále na blízku, zanechala učitelství a věnovala se celou duší lidovému umění chodskému. Osvojila si již dávno od otce a chodských žen veškeré vyšívací i krajkářské techniky a střihy, s obdivuhodným porozuměním ujala se kroje chodského.

Dnes pracuje pilně s otcem na všech krojových součástkách a dovedné ruce její hotoví vyšívané ženské »špenzle«, mužské »kamizolky«, kazajky, koženky, pokud je chlapci někdy poznovu k slavnostním příležitostem objednávají, se stejnou přesností a zručností, jako její otec.

A přijdeme-li k Bílkovům v době, kdy zakázek více, nevíme skutečně čemu dříve se diviti, zda vyšívaným krojovým součástkám soukenným, dracounem vyšitým »lajblíkům« chodských »dívčí«, nebo bíle vyšívaným »rukávcům«, »holubinkám« a mužským košilím, připraveným švadlenami k odevzdání. A není jedné součásti krojové, jež by nebyla u Bílků zhotovena, ať již pro potřebu místní, nebo do sbírek musejních a soukromých. I šerkové bílé »kmotrovské« a dlouhé soukenné, skvěle vyšité »ženící« kabáty krásného střihu, to vše můžete u Bílků objednati na Chodsku ještě i dnes, což skoro neuvěřitelno. Provedení při tom nádherné a ceny velmi přiměřené.

Při stejných křestních jménech bylo na rozeznání osob potřebí ode dávna příjmení (cognomen), jako všude jinde, tak i u nás. O původu a výběru příjmení pojednal Z. Winter v Kult. obraze ě. měst I. 76 až 91. Tamtéž dočítáme se o oblíbených přezdívkách. Sesbírali jsme z kutnohorských knih směšná, ano fraškovitá příjmení, jimiž se havíři uctívali a jež osobám již ostala a do knih úředních byla vepsána. V Dalmácii se prý dosud přezdívky do úředních knih vpisují (Z. für Ost. Volkskunde V. 1. 2.).