stou řadou žlutých knollíků pošitá jest. Podšívka jest červená a kabát, kazajka i vesta obroubeny jsou éervenoti šňůrkou, kteráž i dirky na knoflíky zdobí. Spodky jsou žluté, kožené a napřed a u kapes ozdobeny červeným vyšíváním. Boty jsou vysoké, čižmám podobné a na holeních rozličně okrášleny.

Ženské mají barevné, pod kolena dlouhé sukně, lemované dole širokou pentlí a před sebou zástěru, též barevnou. Na hlavě jim stojí bílý, polokouli podobný čepec, s dlouhými, škrobenými i'ábory, kteréž křidlám se podobají. Košile má krátké, široké rukávy, ozdobené na kraji modře vyšívaným páskem, a u krku nabíraný límec, krejzlík nazvaný. Na krku nosí obyčejně červený, v zimě vlněný, v létě hedvábný šátek, jehož cípy se v bílý, v zadu varhánkový živůtek skrývají. Do černých sametových střevíců nosí vlněné punčochy červené barvy.

Sedlák okolí Plzně jest svou tvářností a vyvinutím své postavy pravý vzor sedláka českého. Obličej jeho jest buď vejěitý, nebo ku'&tý, plný, s tahy ostře vyznačenými, postava složitá, ve všech lidech dokonale vyvinutá. Na tváři jest mu čísti veselost a z oka hledí mu nelíčený humor a vtip národní. Každý, mladý, starý, jest při práci vesel a z úst plynou mu zvuky čarokrásnych našich písní národních, a tu rád zastaví se cestovatel a naslouchá těm prostým sice, nadmíru však dojemným zvukům českým. Jest pilný a když mu za ustavičného díla uběhl celý týden, v neděli rád přisedne k sklenici piva, aby si s jinými o hospodářství a nejnovějších věcech pohovořil. Nade všecko miluje, jako každý Čech, hudbu a tanec, a pouti a posvícení bývají nejsladšími dny života jeho. Tu se prohání kvetoucí mládež v kole, a staří, sedíce za stoly u sklenic, s potěšením hledí na děti své, a vzpomínají si při tom na svá mladá léta, kdež i oni tak se veselili.

Avšak pro svět nezapomíná sedlák český na Boha a známa jest nábožná mysl nejen lidu selského, nýbrž i Čechův vůbec. Zapomenouti v neděli na Boha, bylo by u lidu selského hříchem těžkým a tak vidíme, že žádný venkovan, ač mnohdy dvě hodiny daleko do chrámu Páně má, navštíviti jej nezapomene; a není-li mu to pro špatné povětří možno, tu sedí doma v světnici s čeládkou a nábožně se s ní modlí k nebes Pánu.

fteč lidri selského v okolí P3zně neliší se mimo to, že má několik zvláštních výrazů a že, jak to v Čechách vůbec ten obyčej jest, před samohlásky souhlásky klade, od spisovného jazyka českého, a čistěji mluví každý sedlák český, nežli mnohý A^e školách vzdělaný měšťák. A jakému jinému stavu máme co děkovati, že nám největší tento poklad náš, jazyk mateřský, zachoval, nežli právě selskému? Nebyly-H to matky a děvy selské, které syny a bratry své jazyku českému v cizině takořka zapo-