nienutému, opět získaly i nevyšli-Již z lidu selského mužové, na které my s chloubou ukazujeme a jichž jména národ náš s uctivostí vyslovuje?! Proto cti každý čestný stav selský a kdož v městě jsi, opusť na několik dní těsné zdi a podívej se na venek, abys poznal hodný tento lid a zajisté neopomineš pak zvolati: Sláva statečnému lidu selskému!

Po dlouhých šedesáti letech dojímá vzpomínka na vroucí tehdy zanícení »zpytatele zvyků a obyčejů českého lidu«. Z těch zevních znaků málo se změnilo. Stavení posiid najdeš taková i ve vzdálenějším okolí plzeňském. Vždyť mnohý statek, jak znám je sama, pamatuje třeba 200 let, i vzhled vesnic je týž, ale jinak, kde na příklad naleznete dnes ještě vábné plzeňské kroje? Leda v museích nebo na pražském plesu, při národních slavnostech. Vždyť i sám Plzeůan zná kroje podle Pěstouna nošené, sotva z »Prodané nevěsty«, totiž v bývalé, původní výpravě. A zpěvy? Srdce bolí, když marně uvádíte na mysl venkovské mládeži naše svěží písně národní; všude jen slyšíte nejnovější ošklivé odrhovačky. A přece je lid tak dobrý a podaří-li se Vám, proniknouti blíže k jeho duši, přinese Vám rád vstříc celé své srdce na dlani, nevidí ve vás měšťáka, nýbrž s důvěrou člo veka blízkého. Ten drahý náš lid na Plzeňsku je stále dobrý a bodrý, jen slupinou povahové nedůvěřivosti se halí. Neblahý nátěr ponlěstskosti, špatně chápané a uplatňované, je právě jen vlivem městských továren, tančíren a touhy po »žití«; pozůstatky to válečné. Končím vřelým pozdravem rodnému kraji; selskému lidu plzeňskému. Bodré, zdravé jádro a soulad těla i duše% pracovitost, poctivost, ušlechtilost trvají v něm a nechť znovu vyjdou z něho pravé, vzácné české charaktery. Měšťák, ne nadutý, dovede-li se k němu přichýliti, nalezne, že srdce pravého venkovského lidu všude skoro tepe sou žati čně se srdcem každého u-přímného českého člověka, třeba z města. A tak, až na otřelost a vyWedlost sytých kdysi barev (zmizení některých obyčejů, slavností, písní, poměštění a znesváření pestrých, nádherných

krojů bývalých) obrázek z r. 1862 ztistnvá dosti nezměněný.

Bývala jistá místa v Čechách, v nichž bylo nejisto, kde zdržovala se nebezpečná chasa a přepadala chůdce a obchodníky a olupovala je. Smutně proslulá místa byla Fidrholec a Železné hory, Chrudimsko a Čáslavsko dělící. Fidrolec, Vidrolec z pořekadla známý les, jehož polohu udává Kott (SI. I. 365) mezi