Ještě na začátku 19. století o masopustě mládež nechodila na tanec v lakových a plesových střevíčkách, než bosa. V městečku rychtář měl hezkou mladou dceru, tehdy se říkalo, pannu Pepičku. Šla k muzice, na bosých nohách maje kožené střevíce, aby se trochu lišila od chudých. V hospodě to nedalo šetrné dceři rychtářovic, aby sama si střevíce trhala, vyzula je a jak zvenčí mívali lidé ohniště na vaření, schovala si je na ohniště. Spokojena, že šetří, tančila o překot též bosa. O půl noci povídá: >Holky, musím již domů.« Nic netušíc, za chvilku vzala schované střevíce a pospíchala domů. Druhý den dívá se na střevíce s hrůzou, totiž na díry v podešvech. Napadlo jí, že některá vtipná holka využila její šetrnosti a krásně sama ve střevících se vytančila.

Když později mládež chodila obuta na tanec, jedna dívka neuměla tancovati, proto u muziky vždy stála a smutně hleděla, jak kamarádky stále se točí v kole. Povídá: »Holky, čím je to, že vy se tolik vytancujete a mně si nikdo nevšimne?« Holky čtverácky: »Ty hloupá, dej si do střevíců hrách, a vytancuješ se taky.« »A vy taky máte?« Odpověděly, že taky, a ona hned se domů vypravila, nasypala si hrách do střevíců. Holky navedly zatím hochy, aby šli pro ni k tanci, jakmile se vrátí; uvěří, že jí dobře poradily kouzlo. Milá holka se vrací a oprav-ďu, co se děje? Všichni hoši se hrnou pro ni najednou hned do dveří. Tančí, tančí bez oddechu, ani jednou nestojí a sotva mohla se zastaviti s děvčaty, povídá: »Holky, vy musíte taky zkusit. Jest to pravda, ani jednou nestojím, ale mám snad plné střevíce krve.« Holky i hoši se vysmáli a povídali si, kdyby si byla ten hrách do střevíců nedala doma, jak se mohla jednou za svého života bez bolesti vytancoval.

V rukopise knihovny františkánského kláštera v Bechyni zapsán nález mezi Havlem z Měcholup a rychtářem v Klumíně: Trefilo se některého času v Klumíně, Havel z Měcholup, přišedší k ßihovi, příjmím Jezbera, kázal šenkýři, aby mu nalil sklenici medu milivského a much okolo té sklenice mnoho, jakož jich tam dosti jest, se slítlo, tak že se Havel rozhněval, a šenkýře se zeptal, všichni-li v Klumíně, kteří med pijí, taky jej platí, a on mu pověděl, že všichni.