u Těšína pišemy a řondimy tak, jak mim huba narostla. Že by vas moja roba Maryča chtěla poznať, bo praví, že musitě byť rrmdrý pan, dy v novinách takové věci dohromady posklodotě, to smy se domluvili, že vás do nás na jelita a iternice pobízně-my. Šak nas najděte, bo mamy nad vratami numero 126. A tak se trochu pomaškrtimé, bo smy včera zabijali.

Pane, to byla ale zabijačka. Hnedka o ni cosik, napíšu, abyste věděli, co to byla za robota, jak se u nás pod horami pra-ša bije. Na mejduni, to vům byl ale kusek. Šperka byla — no, abych nězcyganil, dobře na dlaň. Šak vitě, že smy to nekrmili, jak za vojny na kartky, a že zežhrala té aprovizacyje na potvoru. A včera smy se do ni pustili. Chlapec už od rána litol po susedoch, aby šli držeť. Též a ji přišli, bo to dycky stojí za to. Na věčj kuráž vypili smy napředek ešče po kolišku, masař vypil dva, aby ju dobře trefil a potym vysypali smy se všeci na plac před chlivky. Domluvili smy se, kdo co buděm robiť, kdo budě držeť za nohy, kdo za uši, kdo ju pováli. Mi ale jaksi nebylo dobře, Ně. že bystě se cosik mysleli, že to, lebo ono, se ji boj im, ale drnkotalo mi zubami, ßecy, budu aspoň za chvost držeť. Tak a včil šla roba otevřiť dverka u chlivka, vytohla klínek z hašpy a pomalučky odevírá. My všeci stojimy v hap-takti, kjej, že už z chlivka vyjde. Ale či vyšla? Nevyšla! Šedla se na zadní nohy, divala se na nás a my zas na ňu. Safra, šel z ni strach. Volům na ňu: »Na, málu, na!« Ale ani hyb, inym očami mžigala a ocasym krútila. Na jo pravím. »Liidkové, to už něbudě dobré! Ty robo, lebo ju sama zavolej, lebo budě něska po zabijačce, po podhrdlu, jelitach i po itrnicach!« Na to všecko sym mil oskuminy, ale jak sym se podivo! do chlivka, zase mi to nohavicami třepalo. Vitě, nebol sym se, ale strachu sym mil dpst. Za chvilku ale vlizla do mě kuráž. Povědam: řeči ta sviňa se nás bojí, musimy utec na bok a před chlivkem něchamy hro-tiett s kvačkami. Praša dostane na ně chuť a vyleze. Ani pan kantor by nebyli kapli na lepší napad. Je vidať, že'ch něni hlu-pý. A tuž se vům schovamy do šopy, jo'ch zase pro každý při-pad vliz eš za plot. A hletě: na roz začne cosik fučeť, potym se to v chlivku zdvihne a tisně se přes dverka ven. Jejdanky, tak že se ledva přetisla, celý chlivek sebu pohnul, budě ho třa na rok prestaviť. Tež sym se a jí divol, kaj bych skuřil, dyby bylo zle. Jak se sviňa dostala ven k hrotici s kvačkami, všeci smy pravili: bezuroku! to abyśmy ju něuřekli. Jak to ale dopadlo, napíšu po druhý roz, bo co by se tam v Praze panové s námi podhuřoky tak moc zaobírali. Musi byť v »Českém Lidu« mista i pro druhé a tak ostatek napšu podruhuc. Do teho času vom vinšuje ščasné vánoce a velkého ščedroka chlop ze slezské dědiny.