Krasská hymna A. Sorma a Jarmily Skřivánkové stát o řeči na Plzeňsku. Ke krasské hymně (str. 9) připomínám, že píseň nevznikla za války, neboť jsem ji slyšel y Husinci před válkou. Seděli jsme v hostinci »Na radnici«, kde jsme se zdrželi k půlnoci. Byl tam také mlynář O. z blízké osady Vejrova, jež tvoří s osadou Těšovice jednu společnou politickou obec. Zpívalo se a každý zazpíval »tu svou«. Za zpěvu zeptal se někdo p. mlynáře, zná-li »vejrovskou« hymnu. Když dal na lepší, zazpívali mu na nápěv Horo. horo vysoká jsi »Kámen, na ka1 méně kámen« atd., vkládajíce mezi jednotlivé (nazveme to) verše, zrychlené »inu« recitačné: »inu kámen, na kameně kámen, inu kámen« atd. Když již to dlouho trvalo a Pan otec v překvapení zaklel a pronesl kritiku, že »to nic není«, na udobřenou slíbili, že mu tedy zazpívají »těšovskou« hymnu. Dal si zase říci. Spustili na nápěv: »Hranice vzplála« »Kyselý zelí, zelí kyselý, kyselý zelí, zelí kyselý«, atd.

zase do nekonečna. A kdyby nás byl pan otec nezarazil, trvalo by to dlouho. Pamatuji se na tu věc, protože za prázdninového pobytu v rodišti mém Husinci k vůli mněí pan otec do hostince přišel, tam se zdržel a protože jsme všichni zpívali, hrozně nás »vypucoval«: »estli nemáte nic lepšího, tak držte hubu!« Obě písně dobře eharakter-isují také obě obce. — Mimo to zajímal mne velice i všecky čtenáře zdejší článek, obsažný a s_ čipernou bystrostí vystihující jako fotografií obrázek starousedlého života v domácnostech stai oplzeňských od Jarmily Ši-merkové-Skřivánkové, protože mnoho z těch slov slýchal jsem v Flzni i ve svém domově v Husinci. Všichni jsme hned vzpomínali, jak se to u nás říkávalo. .Dodávám: Buchry, místo bouchoře u nás říkají báchoře, nejčastěji ouborky. Dřízda má jiný význam: breptna, treperenda, t. j., která všechno hned »vyšpiech-tí«, kde co slyší. Hejždit se, neříkalo se, ale: »Co se tam pořád hýždíš?« Maehna, ne tak nepořádná, jako tlustá, neforemuá, která se neohrabaně pohybovala. Nemůže zavřít pro kord, pejsek má ocásek, u nás se neříkalo, ale: »Nemůžeš zavřít, ty vy-záblé slonbidlo, máš na lokti voje?« Místo šťuchati, n nás šťuchati. Místo šinatlati, šmantlati. Místo zviclati, zvičkati. Račte z toho viděti, že jsem opravdu četl se zájmem Váš Český Lid a těším se na další čtení, jako jsem se těší val před válkou z Vašeho milého časopisu s obálkou Mistra Alše, časopisu, který jako by rázem k srdci přirostl každému Cechu. Všichni Vám i nakladateli J. Svátkovi za obnovení českého Lidu děkujeme. František Mik, okres, školní inspektor v Litomyšli.