ného, k témuž vzbuzujíc každého, ktož jest vzácné šlechetnosti, varuj se mrzké lenosti.

4. Skřivane c di: č r Li vr li, bejvaj, voráči, na poli, v potu tváři své usiluj, za plouhem chodě, prospěvuj, chvále Stvořitele svého, jenž dává mnoho dobrého, z země užitek vyvodí a všecko pro tebe plodí, aby jemu proto sloužil, nebeských věcí pilen byl, vznášeje se k nebi zhuoru, myslil o nebeském dvoru, že jest tam všecko hojnější, než v této zemi nynější. Jakož i já v této- zemi vysoko létám a pod nebem sladce spievám. K tomu i tebe vzbuzuji a k nebesóm pozdvihuji.

5. Strnad spievá: ty, ty, ty, jel bych vorat, nemám šlí, aby hospodářstvie chystal, plouhy, vozy vopravoval a podletní výborný čas uměl každý vážiti z vás, v něm pracoval, usiloval, voral i také rozsieval. Neb ktož bude rozsievati, žieti (žíti), bude i zbierati. Ktož nevoře, nerozsievá, takový nic nenažíná, bude od jinejch žebrati a nebudou mu chtíti dáti.

6. Dedek (dudek): zpievá: du, du, d u, nechoď lenivej ku obědu, až prve Bohu posloužíš, dílem a prací zasloužíš. Vstaň ráno dělat, potom budeš obědvat, k o u p í m ť sukni i kabát.

Zajímavé toto rýmovaní svědčí, že neznámý jeho skladatel znal z lidového podaní staročeského pověst o kukačce a dudkovi. Zapsal pověst tu z Berounska Krolmus. Jsou prý to zakletí milenci. Dva měli se kdysi rádi. Jednou šli na pouť, ale nepřinesli jeden druhému ničeho z ní. Ve zlosti prokleli se navzájem. Hoch proměnil se v dudka a dívka stala se kukačkou. Podnes uchází se dudek o kukačku. Žežulka chce využitkovati svého milence a vyzývá ho tedy, kukajíc: »Kup mi, kup mi, sii k n i, sukni!« Dudek skoupý dává jen laciná slova, konejší nedočkavou kukačku svým loudavým slibem: »Jdu, jdu, jdu!« Kukačce slibované sukně posavad nekoupil. Viz Zíbrt, Kukačka v národním podání slovanském, Čas. Č. Musea, 1887, str. 198. Shoda pověsti této se závěrem rýmování staročeského

0 ptačí řeči dudkově potvrzuje dohad, že tu zapsána nejstarší zmínka o zkazce uvedené, vysvětlující žežulčino kukání a dudkovo váhání. ,

7. K ř e p e 1 i c e: pět peněz! To takový slyš a věz, nechtěj pokladuov chovati, ani mnoho peněz míti. Přestaň často

1 na pěti a obilé hleď nasieti a v něm se často procházej, Bohu díky z toho dávej, živnost svou odtavad maje a s chudými se sděluje.

8. Vrána křičí: kva, kva, kva! Já jsem vždy, člověče, tvá. S tebou v zimě i v létě trvám, nikdy nikam nezalétám. Tvého dobrého vždy hledím, i na pole s tebou letím. Pomohuť všeho zvorati, zvoziti i sklizovati. A teď se mnou i vrabec