gové) na rohu mynější Myslíkovy a Křemencové ulice, čís. 185, v přízemí. Slečna dosud výborně se pamatuje, jak Moniuszko s představením Halky úplně byl spokojen... Roku 1859 napsal známý novelista a dramaturg polský Josef Korzeniowski pro Moniuszką libretto »Rokiczana«. Jméno fo> náleželo jedné z mi-lostnic polského krále Kazimíra Velikého (1330—1370), rozené Češce. Moniuszko však nedokončil hudbu k tomuto textu; pouze některé úryvky*) z ní jsou vytištěny, z nichž ballada o šedém Florianovi Bedřichu Smetanovi jest věnována.**) Příčina, proč Moniuszko »Rokiczanu« nedopsal, jest následující: Právě v tom čase, když Moniuszko na díle tomto pracoval, žádala jej Praha (Národní divadlo) o právo ku provozování jeho Halky a poněvadž v librettě »Rokiczany« Cechové v dost nepěkném světle se líčí, upustil Moniuszko od skládání opery té, aby nestal se nevděčným vůči Čechům, kteří jeho Haiku provozovati chtěli. Proto zůstala partitura »Rokiczany« nedokončena ...« —

V" ostatky chodili v Tršicích pacholci dům od domu s hudbou a »právem* (opentlenou hůlkou). Byli po bílu oblečeni a přes ramena měli lipský šátek. Když přišli do statku, zastrčili právo za trám v »hrubé jizbě« a soudce se svými pomocníky se posadil za stůl. Pak se tázal, komu bylo ukřivděno v tomto domě?

Někdo vystoupil a žaloval. Po skončeném obojstranném výslechu odsouzený musil se položiti na lavici a vykonavatel rozsudku mu vysázel malou lopatkou určitý počet ran střídavě na obě lopatky. Podmínkou bylo, aby rány byly sázeny střídavě na obě lopatky; aby vykonavatel se nepřepočítal a aby rány byly sázeny přesně dle smyků na base. Jak rychle basista hrál, tak musel je vykonavatel sázeti. Zrnýlil-li se, byl donucen sám položiti se na lavici Když nebylo již koho sou-iiti, zahrála hudba něco k tanci, potančilo se, hospodář dal hasníkům něco »do spolku« a šlo se pak dále. Než obešli všechny statky, trvalo to několik dní.