Popeleční středa v horácké dědině moravské.

Poslední den masopustní minul. Včera tolik hluku a výskotu po dědině a dnes ticho, pusto jako po vymření. I sluníčko jakoby celou noc v ostatkových radovánkách bylo probdělo, tak ospale »se hlídá« skrze mlhový závoj a lenivě po nebeské báni vzhůru stoupá, zrovna tak jako pantáta Zmeškalů ze Ždánic, který po celou skoro noc v hospodě »verboval«, z kola ani nevycházeje a dobře okovanýma botama dle taktu dupaje, až se světnice otřásala, nyní zemdleně s hlavou nachýlenou do Bystřice pro »popelec« si kráčí.

U Müllerova rybníčku dohonila ho stará Pejchalka: »Vítám Vás, kmotričku, na slovo Boží!« »Taky vás, taky vás, Pej-chalko!« a pantátovi přelétl čtverácký úsměv ospalou tváří: »Jen tak nespíchejte, když jste se nevdala v masopustě, včil v pustě vás už panáček neprohlásí.«

»Kdybyste si nedělali smíchy, kmotříčku, ze staré osoby! Já mám na jiného co myslit než na vdavky. A za koho bych se také vdala1? Snad za vás"? huž jste také takové ometené kościsko! Kdybyste se jen viděli, jak po tom včerejším verbuňku vypadáte! Eejší spíchejte, abyste mšu nezmeškali!«

»No, no,« bručí, proudem řeči Pejchalčiny poražený kmo-tříček. »A kdybych zmeškal, na popelec přece přindu. Pánečku, ta to umí! Chudák nebožtík její muž! Jistě to byl »tejdivá« o hodech její jazyk, co ho zahnal do vobecníka, až se utopil.« Dobře, že Pejchalka již o hodný kus cesty předešla, slova kmo-tříčkova neslyšela, jinak by mu byla ještě něco pověděla.

Bylo již skoro poledne, když se kmotříček z města přibral s beranicí v týle, aby popelec s čela nesetřel. Panímáma by mohla myslit, že ani v kostele nebyl, vadila by se a on měl nerad mrzutosti v domě. »Pochválen buď Ježíš Kristus« praví, vcházeje do světnice.

»Až na věky! Vítám vás od slova Božího,« odpovídá panímáma, která právě mastí škubánky, makem posypané, lněným olejem. »Kde pak jste se tak dlouho omeškali, pantáto? Já huž mám oběd uvařený a vy teprvá z kostela.« »E byl jsem po kostele u kolára, mám-li huž tu prácu hotovou a tam jsem se tak dlouho zabyl. To víš, jaké mívá on vejvody.« Zatím ale šelma šelmovská se po včerejšku v hospodě napravoval.

Po obědě přinesl si pantáta z přístěnku panimáminu beránkem obšívanou kacabaju, položil si ji na lavici u kamen pod hlavu a za chvilku již spal, jako když trhá kanafas. Panímáma, uklízejíc po obědě ve světnici, po špičkách chodila, aby pantátu nevzbudila. Veliké začernalé hodiny na stěně s ra- •