chotěm odbily druhou a pantáta ještě spí, tvrdě spí, zrady netuší.

S lehkým vrznutím otevřely ee dvéře a jimi plíží se do světnice čtyři ženské osoby a za nimi panimáma Zmeškalová se šelmovským úsměvem na tváři. Jako kočky tíhnou opatrně k lavici, na níž pantáta včerejší noc nahrazuje, a již se zmocnily jeho rukou, aby se brániti nemohl.

Z nenadání probuzený vyjeveně se dívá kolem a poznav, co mu popeleční středa přinese, chce se ženským vydrati, leč marně. Jako v kleštích drží ženské chudáka, zatím co panimáma Mazourková kmotříčkovy tváře sněhovou hroudou nelítostně mydlí: »Jděte mi na horoucí skálu i s vaším holením, bláznivé baby!« křičí zmítající sebou marně pantáta, jako v kleštích! »I mlčte, mlčte kmotříčku,« konejší jej se smíchem panimáma Mazourková. »Huž máte nejhorší odbyto, namydlen huž jste, teď vás ještě oholím. To pantáta Dědui nedělal takových breků a cavyků. Když viděl, že se nám neubrání, sedl si a já jsem ho pohodlně oškrábla. Měl to aspoň dříve odbyto.«

A pantáta přišel také k tomu náhledu. Klidně zavřel oči a utišil se, jen když panimáma dřevěnou břitvou poněkud upřímněji se rozejela, škubl sebou zlostně a zasykl bolestně k radosti žen holiček. Holení popeleční je hotovo. Mazourková mrkla na ostatní ženské, které rázem kmotříčka pustily a již byly ze dveří, sama ve světnici zůstala.

»To je dost,« bručí pantáta, s tváří a vlasů vodu stíraje a z uší sníh dobývaje, »že nepřišla s vámi stará Pejchalka, Tu si měl můj sídmej sakrament také na mne pozvat.« »Nic! nic, kmotříčku,« brání panimáma Mazourková, »nás si vaše panimáma na vás nepozvala, my přišly semka samy. Když jste nás včera v sóle tak prováděli, musily jsme dneska se vám odsloužiti. Vy jste šelmica, vy kmotříčku, bručíte, bručíte a zatím jste rádi, že jsme vás tak pěkně oholily. Vždyť byste se po celý rok pořádně oholit nemohli, vždycky byste se pořezali. Poslouchej, kmotřenko, aby nám pantáta někam nezašel na besedu, my si pro něho na kvíěerek (na večer) přindem,« praví na odchodu panímámě Zmeškalové.

Pantáta šel a se poohlédnout po hospodářství, prošel stájí i konírnou, zašel pod kolnu, kde podruh Slavíček drva řezal, zastavil se ve stodole a čeledína Vincka, jenž z dlouhé režné slámy povřísla vázal. Stmívalo se již, když se do světnice vrátil, kde panimáma s děvečkou večerním poklidem se zabývaly. Přistoupil k oknu a zahleděl se za dědinu. Tam na Lázech vykukovaly již meze ze sněhového rubáše a nad nimi černal se bukový les na »Povrchnici«. V Karasejně rozžíhali světla a malá okénka zářila do dálky s kopce jako v Betlémě.