Jak jsem se stal strakonickým dudákem.*)

Narodil jsem se 15. února r. 1884 ve Strakonicích. Studoval jsem na vyšší reálce v Českých Budějovicích. Vojnu odbyl jsem si jako jednoroční diotoovfollnák u píseckého pěšího pluku čís. 11, jeíhož plukovní hudba mívala za dřívějších časů také svého vlastního dudáka.

Můj otec, Josef Formánek, bývalý ředitel škol ve Strakonicích, Arnes již 801etý kmet, sbíral -celou řadu let staročeské písně dudácké, které předváděl pak veřejně v různých českých městech. Jako mistrný dudák a znSámý hudební skladatel, těšil se úctě ipošu-mavských dudáků. Mnozí ho navštěvovali. Měl jsem již jako hoch častou příležitost poznati různé české dudáky. Těšil jsem s© vždy na, otcovy jmeniny i narozeniny, přijde-li mu zase některý dudák zahráti a veta bylo* po sváteční náladě, když žádný nepřicházel... Spatřiv někde dudáka, zapomněl jsem na štolu, na oběd i na večeři a žádný trest mne z běhání za, dudáíky nevyléěil. Nevím, pů-síoibilo-li na mne tak mocně pověstné kouzlo dud, nebo by]-li to následek povšechné bodrosti tehdejších dudáků, kteří se chovali ke mně laskavě a radost každému působilo, když jsem se jim svěřoval se sladkým tajemstvím, že budu jednou také dudákem!

Můj otec měl ve svém hudebním pokoji na zdi pěkné foukací dudy, které choval jako oklo' v hlarvě a na které mu nesměl nikdo ani sáhnouti. Tyto dudy působily na mnie jako magnet a často jsem si vylezl pokradmo na židli, abych je1 astrou na zdi mohl nafouknouti a zmáčknouti. Že můj otec tytto iprvní mé dudáeké pokusy odměnil, jako odměňuje se obyčejně každá ďětská všetečnost, nijak mně tím v podloudnictví dudáekém neaabránil. Když jsem povyrostl a -mohl se již odvážiti otcovy dudy za jeho nepřítomnosti si připjati, měl jsem nehoráznou radiost z každého zakvíknutí dud, které podařilo se mi kdy z _ nich vylouditi a tak jsem se příleži-tostnjě cvičil dále, předstíraje často všechna možná bolení, abych pio škole nemusel jíti s otcem nja každodenní jeho obvyklou procházku.

Uměl jseím izaihráti na dudy obstojně již několik písniček, když se můj otec pojednou rozhoďl^že své dudy daŕujie městskému museu ve Strakonicích, neboť obtížné nafukování měchu ústy ho postupně více a více namáhalo. Aby se žhavil každého svioďu ku další hře na dudy, dal je tedy raději vůbec pryč. Do-té doby spadái snad nejsmutnější období mého dudáekého roztoužení, které tlumil jsem hrou na obyčejnou dřevěnou (píšťalu, kterou několik let předl tím kloiupil mi můj otec o výročním trhu ve Strakonicích ještě za starý »ětyrák« od jednoho Slováka.

Jako student jezdíval jsem o prázdninách ke strýci Fišerovi, řediteli měšťanských škol v Horažďovicích a tu při jedné vycházce na Pirácheů potkal jsem starce, potulného dudáka! Měl slušné dludy a dobře na ně hrál. Když mi přehrál celou řadu písniček, pustili