jsme se spolu na mezi dw řeči. Pochlubil se» že má doma ještě jedny pěkné dudy. Jat touhou po koni)pi jednoho z jeho nástrojů* naléhal jsem na na niěho usilovně, alby mi jedny dudy prodal. Moje prosba působila starci radost, dobrácky se usmíval. Když vycítil mé živé

Jarda Formánek, dudák ze Strakonic.

vzji'ušelní, vyžádal si mioji adresu a před naším roiziohodem pravil: »Moje1 dudy dostane jen ten1, kdo by je měl tak rád jako já. Přeptám se na vás, mládence, a možná, že je jeldnou dostanete zadarmo!« Když jsem v druhém roce Světové války přijel a Uher na dovolenou do Čech, poslal mi můj bývalý spolubydlící baiiík, který mu tam venkovské děvče pro mne zanechalo. Jaké bylo překvapení,