Hanácké stařenky a matky proti novotám v kroji.

Napřeď nosivale robe šátke s cépama spoštěnéma (Český Lid XVI. 281.)- Dež děvčata začale te cepe o šátku zavazovat na vrch (Č. L. XVI. 273), stary robe nadávalé, že se te šátke toze cochajó (kazí). Potom dež začale noset te sakle (kabátky bez šosu asi r. 1873), tetka Polona Kočířová a tetka Hlaviz-nová jich nemuhle vestát a říkávale: To só robe? To só robe z práce? A včel debe te stary tetke stale a viděle to módo a parádo. Te be plole (odporem odplivovaly).

Dež se Karolina Procházková vdávala, měla sem jit také na to svadbo. Matička mě dale oset rokávee s vešévanéma limečkama. Ale jož tenkrát nastávale kacabajke (r. 1867). Já sem začala řvát, že rokávee nechco, že chco kacabajko a lí-mečke vod rokávcu sem otrhla a zahodila. Matička mě nadále potvor, že mě nic nekópijó a že nepudo na žádno svaďbo. Ale tatíček mě přece to kacabajko kópile.

Kateřina Řehulková z Lešan.

Já sem nosela šátek trocho jinač zavázané, než tode no-sele. (Ohrozím.) Viděla sem tak jedno selke v Orěecích. Ta te kraje hodně na šeroko rozdělávala nad čelem a mě se to lébilo, tož sem ten šátek také tak vázala. Nejaká Růžecová ve Vohrozemi to na mě tóze ráda neviděla. Hleďte pré, má to rozdělaný až na čele, abe ji belo vidět všecké květe. Dež omřela Mařena Kodynova v Lešanech, naše Mařena ji bela za drožko. Já sem ji ten šátek také tak na ten pohřeb ovázala. Tem robám z těch Smržec se to toze líbilo.

Františka Motalová z Horky u Ohrozimi.

Hanna Kodynova v Lešanech měla toze pěkně vešety vo-plečí (Č. L. XVI. 276, oplečí). Já sem si podlivá něho také takový věšela, ale noset sem ho nesměla. Matičce se jedno zdálo (snilo), že bele se mnó v pekle e s tém vopleôím. Tož sem ho mosela zahodit, Dež sę Hanna Kodynova vdala do tech Smržec, mosela sem tam jit s ňó. A tam nosele děvčata zavázaný šátke hoše (uši) zhuro. Potom jedno se mě stréček Kodynu ptale: »No, Francka! Máš-le pak tam jož nejako kamarádko.« Napřeď sem neměla, ale jak sem si dala hoše zhuro, mám kamarádek dosť. Dež zem slóžela o Šnajdru, tož Šnaj-drová mele novo sokňo, vlněno, šulinová ji řikale. Pré, kópim tě také takovó. A já povídám, já jo nechco, až jich bodó mět všecke. Já bech s matičko nevobstála. Potom sem jo přece