Předchozí 0228 Následující
str. 225

měla. Vedléši Vémolka mě povidale: Pomůžeš nám kopat zemsky (brambory) a já tě to sokňo kópim. A protože be tě matička nadávale, já jim řekno, že Francek (mož) povídal, že jož mám sokeň dost, tož že sem tě jo postila. Tož mě to sokňo kópile a já sem si jo sela na hůře meze hrachovinama. Potom ta Vémolka mé matičce povidale, že mě teda to sokňo postile. A matička se dožhrale a povidajó té Vémolce: Te staré hlópáko, jak to sokňo na ni ovizo, tož jo na ni roztrháni! Dež sem chodila do škole, tož matička mě ješče ten vobojek nastrčele a jož v tem přestávale chodit. Já, přenda za dědino, strčela sem vobojek do sotora (kabelky).

Františka Urbášková z Třebčína.

Dež sem slóžela u Zbořelu, tak vona mě chtěla kópit lipské šátek. Kovářka dolni povidajó: A kop pré ji ten malé. Je pro ňo dosť dobré. Já sem se dožhrala a povidám: Co ve to bo-dete poróčet, já chco šátek, jak majó drohy, a lebo mě déte penize a já si kópim sama! Hanna, co bela ve Slavkově, měla také to krinolino. V podolko měla zasety tře vobróěke. Jedno sme si s Hanno te podolke naškrobile, tak stále jak zvone. Vlčka stará přešle a začale nadávat: Ve potvore sakrovity, hleďte jich, jak to máji naškrobeny! Já povidám: Ve babo, co je vám po tem 1 Marš ven! Tož šle.

Marie Kočířová z Lešan.

Chlapci, dež jož bele věci, jož ti pacholci, nosivale kordolke (vesty) toze pěkně vešévany. Náš Janek také chtěl takové. Matička mo na ňo kópile. Nejaké Látal ve Vohrozemi to šel. Matička chtěle bez vešéváni, abe to moc nestálo. On pré ješče takovó nepotřeboje. A Látal povidá: No bať, mesliin, bode chodit jinač jak drozi! Pěkně mo jo vešel a přenesl. Matička, dež slešele co od ni, rozhněvale se a s kordolkó ohodile. Mo-sele dat od ni koleknást renskéch.

Františka Roháčkova ze Žešova.

Kritika úzkých sukní zavedených na Hané r. 1912. Dvě sousedky ubírající se do kostela v neděli přes pole hovoří následovně: »Co řikáš, Francka, na to novo módo? Nenadáváš.« »A ba — nadávám. Deť je to hrúza, ani kroka to odělat nemůže. A ať si včel přehodí vrchni sokně přes hlavo jak me, dež začne pršet. Já so tak ráda, že nemám te děvčata jož doma, lebo bech se mosela stýct (vztéci). Dež sem vehazovala hnůj, tož sem si také tak te sokně otahla. A voně včel tak chodijó do kostela voblečeny, jak me jindá do hnoja.«


Předchozí   Následující