@S@'273

hnslava Šiináčka, nakladatele a vydavatele Českého Lidu v Praze, otisknu titulní list knihy svojí Jak se kdy v Čechách tancovalo, v Praze 1895, s kresbou A. Scheinera, jak Švanda na šibenici spí i jiné obrázky z téže knihy. Roztomilé obrázky dudáčků staročeských a Švandy dudáka od Mikuláše1 Alše se svolením pí. Miaryny Alšové-Svobodové, byly otištěny v č. 3. v článku Jarmily Šimerkové-Skřivánkové O duďáěcích při jeisličkách. (Ö. 23.)

Obr. 22. Strakonický dudák s houdkem na obžinkovém voze r. 1836. Souvěká litografie.

Strakonický dudák na Národopisné výstavě roku 1895 byl znázorněn figurínou sedící, s dudami na klíně. V nástěnné skupině hudebních nástrojů dole rozloženy jsou dudy. Chodský dudák na též výstavě. Slovenský gajdoš z Detvy na téže výstavě. (Č. 24.) Viz v mých »Dějinách tance« obráziky, jež tu otiskuji.

Dudy tedy nebyly a nejsou svým sestrojením hudební nástroj ryze český. Tím ovšem nikterak se nepopírá svéráz dudáeké hudby a písně české. Avšak jejich základní podstata a vývoj jejich, jak byly zdokonalovány, dlužno si představiti u všech národů stejně, jinde jako u dud českých, u gajd moravských a slovenských.

Cizí vyobrazení hirajících dudáků, stejně jako vyobrazená domácích dudáků, jak jsem je uveřejnil, podle originálů ve své knize, Jak se kdy v Čechách tancovalo, vydané roku 1895, od věku XV.r až do století XIX. a v několika ročnících národopisného měsíčníky svého vČeský Lid, poučují, že původní základ dud spočívá na spojení píšťaly dřevěné (vrbové, bezové, březové) s měchem. Dudák vehnal trubičkou, foukaje do zásoby vzduch, do sešité kůže kozlečí nebo jehněčí, držené pod paží. Pohybem ruky, hlavně loktem, tlakem proudil přerývaně vzduch do píšťaly napřed jediné s dírkami, jimiž vyluxoval dudák tony, zakrývaje a odkrývaje prstovými ;pohyby. Později přidali do sešité kůže čili kozice píšťaly dvě i tři delší, kratší, jež byly tak zladený s píšťalou, na kterou