dnie každého na břeh tam přicházelo zhlednout toho všeho, teprv desátdj dieni konec byl učiněn. — Nebo již ta potvora smrdět počínala, že ji spálit museli, talk ohyzdná byla, by se nezkazilo, povětří zasmrádlo. —

Z toho si příklad vemte společně křesťané, kterak nám vyhrožuje (!) mocná ruka Páně, hleďte se lepšiti, dobře živi býti... — S Dovolením Vrchnosti. Vytištěná v Praze u Karla Františka Rosenmüllera, léta 1727.

Počítám k nejšťastnějším dmuni svého života, kdy pod nevinnou, rouškou dudácké muziky šířil jsem na 262 dudáckýich besedách v Praze i po venfcoviě, v Čechách, ,nla Moravě, na Slovensku a ve Vídni, znalost minulosti české, národního vědomí, naději v bu-douicöost národa niašeho, pod heslem lidové hudby a písně, lidového tance, lidových obřadů výročních, zábav, kratochvílí, divadel lidových. Zkusil jsem věru při tomto apoštolování dost a dost. Nesměl jsem ízaneidbati svého úřadu v Miuseu a na universitě, stejně jako nesměl zanedbati své činnosti učitelské můj přehorlivý druh mistr dudlálk Míehialíček a svého zaměstnání úředního nesměl zameškati také houdek rp. Paprštajn. Tedy jsme nastavovali noci, neděle, svátky. Čte-li kdo přehled, kde jsme1 všude pořádali besedy dudácké, na př. poslední dni prosince bez oddechu vánočního v Krkonoších a 1. lednia až v Šumavě v Domažlicích, přisvědčí, jaká to byla zkouška, námaha a trpělivost zejména za Světové války a na tratích hlavních, kudy jezdily vojenské vlaky, při omezenosti místa, při rakušáoké kontrole a spiclovství, ve voaíeh napěchovaných, jaké to byly noclelhy v nepohodlí, bez tepda a slušného jídla a jaký pobyt vůbec v hotelích (kde jsme nebyli starostlivě pohoštěni v domácnostech, soukromých)! A při toím každou chvíli byl jsem volán na úřady, jež nechtěly rozuměti, že imi jde jen[ o píseň a hudbu du-dáckou i předpisovaly, ktetré písně smím a které nesmím hráti a zpívati a tancovati (mezi zakázanými byla »Na Bílé Hoře«; nápěv »Hej, Slované« učeně jsem vykládal za píseň »Však jsem tě, Honzíčku, dobře slyšela« atd.). Ale jezdili jsme rádi a všude nlás rádi viděli a všude sd zájmem, s inadšením nás poslouchali, jak svědčí, že pravidelně jsem přednášel dvakráte, pro děti zvláště, a že některá města nás pozvala třikráte na dudácké besedy a »přástky«.

Je dnes módou, y závětří a'v jistotě, honositi se neohrozeností za Světové války. Já se podobnou dodlateônoru hrdinností nechlubím, ale prese všechniu skromnost miuisím pro věky budoucí zachovati aspoň statistiku, jak po čtyři leta bez hluku, bez objednané nebo placené reklaimy, obětoval jsem všechen čas, který mi^ zbyl z úředního povolání, horlivému burcování ze záliby v sprostotě ša>n-tánových cizokirajných neslušností, proti nimž ukazoval jsem na domácí písně a (lajnioe při dudácih,. Neváhal j,sem, poipisuje dudáokou muziku, zacházeti do minulosti národa českého. Dudy byly mi jen záminikou, abych při vzpomínce dud mezi nástroji na dvoře