aby cestou nezvonil. Teprve v domě, kde byl nemocný, a při příchodu duchovního zazněl. Měl jasný hlas, venku ho bylo slyšeti, lidé se zastavovali, vědouce, co to znamená. Potom zase zvonek ukládali do zásuvky, kde byly cenné předměty a důležité listiny. Zabalen byl do šátku. Kdysi zvědavý chlapec do zásuvky se dostal, nalezl zvonek a jím při hře zvonil ve světnici a na dvorku. Sousedé doběhli pro matku, aby se podívala, jakým zvonkem syn zvoní. Nechala práce a pospíchala domů. Div ne-oněměla, vidouc, co se stalo. Vytrhla chlapci zvonek řkouc: »Chceš přivolati nemoc, smrt? Jak jsi se mohl opovážiti takového skutku!« I v sousedství se hněvali na chlapce, třeba hned nemoc nepřichvátala a po ní smrt.

Věneček. Nad ložem dítek visívá obraz anděla strážce, patrona, k těm u dívek přidává se myrtový věneček, když dívka byla poprvé za družičku. Důležitý okamžik v životě dětském. Dívka volena za družičku o nějaké slavnosti církevní nebo národní, při průvodu, na pohřeb nebo za jinou okolností. Do vlásků vplétán odznak nevinnosti, věneček z myrty, rozmaríny, barvínku. A po slavnosti takový věneček se neodhazuje, schovává se, ano zasklívá se do rámečku k obrázku, aby zůstal na památku. A dítě, dospělý člověk později, podívá se na obraz ten, vidí věneček už seschlý, a vzpomíná rád na onu dobu, kdy jej nesl na hlavě, maje čistou radost ze svého mládí.

Obrázky v truhličce. Kdo opouštěl domov, buď že dán byl na studie, na učení, do jiného kraje, buď, že nastupoval dráhu vojenskou, jako tovaryš při řemesle, odnášel si truhličku, mnohdy jenom domáeně pracovanou, jednoduchou, všelijak natřenou, se zámečkem, aby si do ní mohl složiti svoje věci: prádlo, hodinky, knihy a jiné potřeby. Takový opuštěnec mnohdy v cizině na truhličku si sedl a hořce zaplakal. Vnitř na víko lepili mu domácí obrázky. Nejdříve matka vytasila se s andělem strážcem, babička vyhledala nějaký v knize modlitební, sourozenci, strýcové a tety, kamarádi. Byly to obrázky od rodičů, od děda, dospělých, »svaté«, od omladiny světské, veselé, s věnováním, se žertovnými nápisy. Každý byl přijat a nalepen na památku. Junákovi i děvuška mnohdy podstrčila obrázek, aby jej připojil k ostatním, aby nezapomněl, ale vzpomínal. A majitel truhličky v cizině, kdykoliv víko nadzvedl, podíval se na obrázky a vzpomínal skutečně. Pamatoval si, od koho který obrázek pochází. Probíral se v nich a známé tváře se mu zjevovaly. A když se vrátil domů, po letech s truhličkou, tuto uložil a třeba nyní ne-musil nic před cizími zraky ukrývati, přece občas víko nadzvedl, aby se podíval na obrázky. Vždyť už toho, onoho dárce země kryla, ale jeho obrázek tu byl jako milá vzpomínka.