Z pouti. Kdo podnikl větší, menší pouť, jest povinen přinésti domů nějaký dárek, a to domácím, sousedům, známým. A není to vždy obrázek poutního místa, devocionál, ale i jiné předměty. Poutníci nosí řetízky na krk, »matičky«, stříbrná i skleněná srdéčka, korálové náramky, prsténky, manžetové knoflíky s hlavami světců, násadky na péra se zvětšovacím sklem, jímž jest viděti obrázek, tobolky, těžítka, v nichž jsou zasazeny obrazy, květiny nebo i sníh. Když se těžítkem zatřese, sníh se zvedne a potom pomalu padá. Takové památky z pouti se schovají a jsou v úctě k vůli poutnímu místu nebo dárci, jenž je přinesl. Poutníci z Maria Cell přinášeli kadidlo, které rozdávali. Několik zrnek kladli o zvláštních příležitostech na plotnu, aby se vůně rozšířila světnicí. Dětem, které průvodu přijdoti naproti, rozdělují (zvláště ze Svaté Hory) »olověnáčky« olověné prsténky, havíře se »stříbrnou« rudou a pod. Ten onen si dá peníze, aby se mu něco lepšího přivezlo, nemůže-li sám putovati, nebo dává poutníkům na dárky vůbec, považuje to za oběť, kterou věnoval. Jeden dárek, obyčejně svíci, přinášejí do kostela, odkud procesí vyšlo. Za krejcar bývala »olovňáčků« vrchovatá sběračka.

Kř estní plena. Babičky nyní mají dečky, jimiž přikrývají děti, které nesou ke křtu, pro celou obec stejné, z pestré látky, s křížem uprostřed. Ale před lety každá rodina měla takovou plachtu vlastní, pěkně vyšitou národním vyšíváním, ze vzácné látky, která byla schována a teprve přinášena, když jí bylo třeba. Tou dítě zahaleno při křtu a při úvodu. Přecházela od babičky na matku, od matky na dceru. Někd3r posloužila celému rodu. Náležela a byla ukládána k památkám rodinným, jsouc zároveň zajímavým dokladem ke studiu lidového umění.

E r b-z n a k. Na svém původu si ten neb onen zakládal, od toho i výhody čekal, jak skutečně se dělo donedávna. Udržovali o svém rodu často klamné mínění, že ze šlechty pochází, že se předkové jeho psali s přídomkem. Byl jsem pozván k dozorci havířů, že mně ukáže vzácnou svoji památku. Rozbalil žlutý papír mnoho překládaný, a s pietou poukázal na erb, neumělou rukou malovaný, často od vychytralých, potulných šejdířů, na dvě ryby vedle sebe položené. »To jest náš znak, pocházíme z rytířského rodu,« vypovídal. Jméno jeho, jež nemohu uveřejniti, s erbem mělo souvislost. A jiný ukazoval na znak s mlynářským kolem. Prý musili jeho předkové opustiti Cechy, nějakou dobu žili v cizině, potom pod jiným jménem se vrátili, malý mlýn si koupili, erb jim zůstal na památku, ale nemohli šlechtictví dokázati, aby se děti dostaly do Strakovy akademie na studie. Pouhý erb nedostačoval, posloupnost nebyla doká-