ru Češi...] Žižka naším budiž vzorem, v zem-li vkročí blaha vrah; s cepem, mečem, se sochorem, ustelme mu v země prach. [Vzhůru Češi..]

»Husitská«. Zpívá se jako: »Petrovický zámek mezi hora-ma«. »U svaté české vlasti, sídla Slovanů. Na ně cizozemci, vší dají hanu. Dáme, dáme jim po husitskú cepem svým, jako

na Žižkově věčnou odplatu. — Němci odklupují české rozhraní, od hor lomoz bojů na ,>ses« volání. Přijďte, přijďte k nám, po husitskú dáme vám, jako někdy v TJstí tam »na Běhání«. — Drzým krokem tlapou půdu posvátnou, připravuji Cecilům propast bezednou. Dáme, dáme vám po husitskú oštěpem jako u Do-inažnc na roziouceuou.«

Mojího stařičká, staříček praúval, že v Tísňavách žil jeden strýc a ten že měl špírka. K němu choďúvali ludé moc na poradu a.j z dálša. Kdysik strýc nebyli doma, bylo to na zvečeřiváňú a přišel jakýsik chlap až z Hané sa poradiť, že sa mu ztratil býk ze chléva, hdo mu ho ukrad. Přišel tam do izby a byli doma edem jeho csy-ni. Tož sa ho ptali, co by rád. On jim vypověděl. Dyž nechcel na strýen čekať, tož jeden syn šel k almaře, kde měli strýc teho špírka zavřeného, že sa ho sám optá. Ale zle sa mu to vyplatilo. Jak otevřel almaru, hneď mu ten špírek taková vlepil, že sa hneď na izbě přikryl nohama a pravil mu, že bude poznačený až d;o pátého' kolena. Syn stanul a ohromy zgál. Tož kázali ternu člověkovi si lehnut na pec, až strýc přídú. Ten lehnu], ale nespal. V noci prišli strýc trochu, drcli a první k almaře a ptali se špínka, co nového. Ten šeptal: »Ticho, nejsme tu sami«. Ale strýc dolípal, co nového. »Ticho, nejsme tu sami< zas špírek! Dyž strýc nedal pokoja, pravil špírek potichy: »Je tady chlap z Hané, spí tam na peci. Ztratil sa mu býk ze chléva a chce vědět, hdo mu ho ukrad. A ten býk vlez' do pazderně na seno a dvéře sa za ním zachlopily a je tam.« Chlap na psci to všecko čúl. Strýc si šli lehnúť a odespali. Chlap bál sa tam do rána spáť, dyž už věděl, co chcel a dyž všeci usnuli, zebra), sa po1 tichy z pece a v noci uték pryč a teho býka v tej pazderně našel. Ale ten syn od tej doby, co ho špírek lisknul, si ublížil noze a oď téj doby chromýzg-al a už ide štvrté pokolení a dycky z tej rodin.r na nohu klécajú.

Známý buditel A. Rybička Skutečský nejednou vypravoval ve společnosti kratochvilné historky z minulosti svého rodiště, města Skutče a vedle jiných, že svěcený klokočový růženec zazené i samého čerta. V rozmanitých variantech byla pověst i tištěna. Zaznam, jak mi jej poslal Rybička, zní doslovně takto: