»Ü skuteěskýcli ševcích vypravuje se mnoho veselých kousků. Pro rychlost v chůzi a i při práci byli nedostižnými »kabr-ňáky« a za to dostalo se jim lichotivého názvu v práci »zbrklých« a to proto, že jdouce na jarmark, urazili za hodinu tři míle cesty a při tom i ten »nějaký párek ještě jako by nic ušili«. Zboží nosili v krůsnách a v rukou bidélka, na kterých pak výrobky »na krám« navěšeli. A dobré věru byly výrobky ševců skutečských. Kdo jednou od skutečského pana mistra koupil, jistě že přišel po drahé zase, a po třetí znova, neb tak pěkné »dílo« nenašel kraj světa na žádném jarmárce. Pro tuto solidnost a poctivost byli skutečští obuvníci všude rádi vídáni a pro humor oblíbeni. Nebylo v celém šírém kraji chrudimském a ještě dále jarmarku, aby scházeli na něm skutečští ševci, známí již svým typeim, který se dědil od pokolení na pokolení. Odtud povstalo také přísloví, že dříve soudný den na světě nenastane, až ševče skutečské anděl míru doma všechny pohromadě zastane.

Skutečští jarmarečníci měli prý zvláštní způsob kupce k svým krámům přivábiti. To mrzelo nejen okolostojící prodavače, nýbrž i samého pekla knížete, který ke skutecským ševcům moci neměl, poněvadž prý všude pravdu mluvili a lidí nešidili. A jak pak by neměl býti sám pekla pán rozčerten^ když musí slyšeti, jak švec výrobky vychvaluje známým heslem skutečských mistrů: »Vršky k nepřečkání, spodky k nestrhání. Když to pravda není, ať :mě vezme černý (čert)!« Koho by takový vý-sniěšek nezlobil

Někde na Vysokomýtsku byl jarmark, který nejen skutečští ševci, nýbrž i šátkáři a šátkářky navštívili. Tentokráte neobyčejně dobře zboží prodánoi a s veselou myslí a s kapso» plnou peněz ubírali se mistři k domovu. Cestou si všelijaká dobrodružství vyprávěli, při čemž prý i jednomu ševci vyklouzlo doznaní, že tento jarmark několik kupců bot »napálil«. Společnost se sice trochu zasmála, ale hned mluvila opět o jiném. Při živém a stálém rozhovoru nepozorovali, že se nebe »zatahuje«, že se blýská a hřímati začíná. Naši jarmarečníci pozorujíce toho, urychlili krok, aby aspoň za sucha k hradu Košumberskému dorazili, který tenkráte byl již zpustlý a každému přístupný. Šťastně dorazili hradu a «sadili sie v dlouhé síni, ve které ještě dosti ochrany proti dešti našli. Sotva že se podél stěny lecjak rozsadili, počalo takové hřmění, blýskáni až k neuvěření. »Nebeské vantroky«, mraky chrlily strašnou spoustu vody, že našim jarmarečiiíkům bylo až úzko. Jeden druhému však dodával chutě a kuráže. Rozhovor o tomto cestovním dobrodružství ač